Náhled - Vývoj peněz

První české mince – stříbrné denáry začal razit kníže Boleslav I po roce 955. Od samotného počátku ražby byly tyto jakostní stříbrné mince skutečnou peněžní jednotkou, ale v domácím obchodě vytlačovaly zbytky naturálních platidel jen pomalu. Ve větší míře než v domácí směně se nejstarší české mince uplatnily v dálkovém obchodě, který až do poloviny 11. století směřoval přes Prahu do tržišť na březích Baltu.
O organizaci českého mincovnictví v denárové době mnoho nevíme. Obecně se soudí, že byla svěřena cizincům židovského původu. Domácí výroba mincí se začala prosazovat až od 11. století. Vedle Přemyslovců, jejichž ústřední mincovou byla Praha, vydávali vlastní minci v letech 981 – 995 Slavníkovci. Jejich ražby odrážejí ve své obrazové náplni urputnost zápasu o moc a vysoké politické ambice Slavníkova rodu.
České denáry a jejich méně časté poloviny, vydávané v letech 995 – 1210, odrážely ve své vnější i vnitřní podobě velmi citlivě veškeré politické a hospodářské dění. Úpadek obchodních styků s baltskou oblastí si kolem roku 1050 vynutil první mincovní reformu, která viditelně zmenšila denárovou ražbu (z 19–20 mm na 15–16 mm) a snížila její hmotnost (z 1,7 g na 1 g). Změna souvisela se zavedením nového váhového základu českého mincování. Místo původní karolinské hřivny (libry)
o hmotnosti 408 g, ze které se razilo 240 denárů, se stala severská (skandinávská) marka o hmotnosti 210 g s ražebním počtem 200 kusů mincí.
V té době, tak jako jinde v Evropě, došlo zároveň k teritorializaci mince, k uzavření jejího oběhu v hranicích země. Tím se otevřela cesta nevídanému kořistění z mincovního regálu, které přinášelo panovníkovi zisk rovnající se až čtvrtině všech jeho příjmů. Důsledkem zlehčování ražeb a nucené výměny peněz lepší jakosti za horší byl katastrofální váhový a jakostní pokles českých denárů. V protikladu postupnému zhoršování mince byla od 80. let 11. století rostoucí kvalita jejích obrazových námětů. „Tvůrce mincí, které náležely na sklonku 11. a ve 12. století k nejkrásnějším v Evropě, neznáme, důvodně však ražby považujeme za výrobky v té době již tradiční české rytecké školy“
Druhá mincovní reforma se odehrála kvůli zintenzivnění tržních vztahů kolem roku 1210 Přemyslem Otakarem I. Zavedla ražbu jednostranné mince z tenkého stříbrného plechu – brakteátu. První emise nových peněz – tzv. velké brakteáty nesly strnulé vyobrazení trůnícího panovníka.
Tuto minci vystřídaly v 60. letech 13. století tzv. střední brakteáty a malé brakteáty. Nové emise brakteátových ražeb vznikly v souvislosti s třetí mincovní reformou kolem roku 1260, při které se uplatnily bohaté zdroje jihlavského stříbra. Mincovní reforma provedená Přemyslem Otakarem II. se pokusila o vytvoření prvního systému různohodnotných kovových peněz jednoho druhu.
Zvýšená potřeba peněz vedla ve 13. století k novému, rychlejšímu způsobu ražby. Jedním úderem kladiva na pouzdro přidržující sloupek tenkých stříbrných plíšků
na raznici bylo naráz vyraženo 10 – 15 jednostranných brakteátových mincí. Zvětšení počtu oběživa napomáhala i současně provedená decentralizace ražby do důležitých hospodářských a správních center země.

Rozvoj řemeslné výroby, hornictví a vývoj měst ve 13. století zasáhly v základě strukturu hospodářského života, založeného do té doby převážně na zemědělské produkci. Tyto změny měly podstatný vliv na peněžní vývoj v zemi. Vzrostl význam mince jako platebního prostředku, který se stal zprostředkovatelem mezi řemeslnou a zemědělskou výrobou, mezi městem a venkovem.
V této době byl u nás ukončen přechod od naturálního hospodářství k hospodářství peněžnímu. Mince se stala již v průběhu 13. století neodmyslitelnou součástí nejen hospodářsko-obchodního života, ale i vyjádřením rozličných vztahů, zejména mezi feudálem a poddaným. Drahý kov v podobě ražené mince do značné míry přispíval k uvolňování dosud až téměř otrocké závislosti poddaných a podmiňoval další diferenciaci společnosti.
I když 13. století znamenalo velký pokrok v mincovním a měnovém vývoji, přece se záhy ukázal rozpor mezi rychle narůstající potřebou nejen většího počtu oběživa, ale zejména platidel různých druhů, jak vyžadoval rozvětvenější hospodářsko-obchodní i společenský život. Nepříznivě působila stálá výměna mincí a vydávání nových typů, často rozličné vnitřní hodnoty. Také vlastní charakter platidla z konce 13. století, kdy byly raženy střední brakteáty z velmi tenkého stříbrného plechu, které se rychle lámaly, nedával plnou důvěru tomuto platebnímu prostředku. Další ekonomický vzestup země byl značně závislý na tom, podaří-li se uvést v soulad mincovní a měnové poměry a vytvořit takový druh mincí, který by nepodléhal stálé změně a měl trvalou platnost. Rok 1300 se stal v Čechách rozhraním této významné změny v měnovém a mincovním vývoji, ke kterému položily základ objevy rozsáhlých ložisek stříbrné rudy v kutnohorských horách. České země se tak staly evropskou Kalifornií a na začátku 14. století produkovaly více než třetinu stříbra v Evropě.
Peněžní reformě bezprostředně předcházela úprava související s rostoucí těžbou stříbra, která byla kodifikována v právním dokumentu Ius regale montanorum. V tomto horním řádu, který se stal závazným pro všechna střediska dolování drahého kovu v Českém království, byly na základě jihlavského horního práva stanoveny všeobecné normy pro hospodářský, technický a správní provoz dolů. Zavedení nové mince vyplynulo nejen z potřeb intenzivního vývoje hospodářského a obchodního života, který se formoval ve 13. století, ale z možností, které poskytlo kutnohorské dolování. Bohatství Kutné Hory dalo českému králi Václavu II. příležitost od základu změnit mincovní a měnové poměry v zemi. Reformou v roce 1300 byla zrušena nejen brakteátová mince, ale i dosavadní denárový měnový systém. Současně byla odstraněna i periodická výměna mincí, tzv. renovatio monetae, neboť nová mince měla být „věčná“. Byl zakázán volný oběh stříbra a nařízena jeho povinná směna za raženou minci. Tím bylo vyloučeno používání neraženého kovu jako platebního prostředku. Hlavním cílem reformy bylo ovšem zavedení nové „těžké mince“ – groše a jeho 12 dílů, parvů. Nominální hodnota groše byla ve shodě s jeho vnitřní hodnotou. K provedení měnové a mincovní reformy povolal český král Václav II. do Prahy peněžní odborníky z Florencie.
Přímo ve středisku dolování v Kutné Hoře byla zřízena jediná mincovna pro celé české království a ze zrušených mincoven sem byly přeneseny mincovní dílny – šmitny, kterých bylo 17. Ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře byla soustředěna mincovní výroba a stal se tak centrem grošové peněžní reformy. Odtud záhy proudilo české stříbro v podobě českých grošů nejen do všech zemí českého království, ale i do zahraničí. Kutná Hora se stala také střediskem správy mincovní ražby a směny.
Pražské groše Václava II. z období let 1300 až 1305 byly po všech stránkách vrcholem mincovního umění své doby, především úrovní ražby. Střízlivost námětů se snoubí s uměleckou a technickou dokonalostí. Na lícní straně je česká koruna a
ve dvojitém opisovaném kruhu titulatura panovníka WENCEZLAVS SECVNDVS – DEI GRATIA REX BOEMIE. Na rubu český lev s jedním opisovým kruhem, kde je uvedeno GROSSI PRAGENSES. Pražské groše Václava II. měly mít původní hmotnost 3,95 g, ale dosahují 3,5 až 3,7 g. Současně vedle groše vznikla i jeho dílčí hodnota – parvus o hmotnosti 0,49 g, který měl stejné symboly jako groš. Na lícní straně je umístěna koruna s opisem W II R BOEM a na rubu český lev s opisem PRAG PARVI. Později se objevuje na parvech poprsí sv. Václava.
Nové české mince vyjadřovaly mimořádnou moc a suverenitu českého krále i jednotu jeho korunních zemí svébytnou formou, která tehdy neměla v Evropě předchůdce. Nové „grossii pragenses“, tedy pražské groše, které od července roku 1300 začaly v mnohatisícových množstvích proudit z Kutné Hory na evropský trh, brzy ovládly měnové systémy mnoha okolních zemí. Měly také stabilizační funkci a byly jako měřítko hodnoty stříbrných mincovních nominálů.
Latinské slovo „grosus“ (tlustý, hrubý) bylo brzy převzato jako „groš“
do soudobé češtiny a podobně i do jazyků ostatních zemí, v nichž „groše“ z Čech nalezly odbytiště a oblibu.
Podle přání krále Václava měl zůstat nový peníz „věčnou mincí“, raženou stále v neměnných parametrech i beze změny v jejím obrazu. Nikoli však kvalitní technické provedení a výtvarné pojetí, ale především na svou dobu velká hmotnost a kvalita stříbra učinily z nových českých mincí krále Václava II. mimořádný počin evropského peněžnictví vrcholného středověku.
Na sklonku 15. století bylo patrno, že se grošová mince přežila a zlaté ražby nestačily krýt rostoucí poptávku po stabilní a nominálně silné peněžní jednotce. Českou reakcí byla ražba tolaru, kterou hraběcímu rodu Šliků umožnila roku 1520 realizovat vydatná ložiska stříbra na svazích Krušných hor. Tolar včetně jeho násobků a dílů (půltolar, čtvrttolar) vydávali Šlikové až do roku 1525, kdy jim bylo právo ražby panovníkem odňato a tolary se začaly vydávat od roku 1527 jako vládní mince. Tolar byl důležitý činitel ve snaze o unifikaci české měny s měnou ostatních zemí habsburské monarchie, ale i přesto se jeho ražba prosazovala v českém prostředí obtížně.
Začleněním tolaru do měnového systému českých zemí v roce 1547 byly učiněny další kroky v unifikačních snahách panovníka, zvláště když bezprostředně následovalo zastavení ražby pražského groše.
Zvýšené tempo hospodářského života v průběhu 16. století nebylo pro ekono-miku českých zemí z mnoha důvodů příznivé. Nestabilní vývoj cenové hladiny a
od poloviny století prudký pokles produkce stříbra a jeho nedostatek se projevily v mnoha komplikacích měnového systému. Na počátku třicetileté války (1619) se pokusili o řešení složité situace čeští stavové návratem ke krejcarové měně. Byly to však ražby se sníženým obsahem kovu.
Politické události doby a pro české země nepříznivé vítězství Habsburků na Bílé hoře přinesly dalekosáhlé změny v hospodářské oblasti. Pronájem královského mincovního regálu v letech 1621-1623 vyústil totiž ražbou nehodnotné mince (nominální označení neodpovídalo jakosti a rychle se zvyšovalo) v peněžní inflaci a úplné zhroucení měny. Státní úpadek vyhlášený 28. prosince 1623 snížil kupní sílu peněz o cca 90 %. Obnova rozvrácených státních financí znamenala návrat k ražbě tolaru a jeho dílům. Až do 19. století zůstala v činnosti jen pražská mincovna. Chod ostatních královských mincoven zastavil nedostatek stříbra v 17. století.
V průběhu 17. a počátkem 18. století byly vydávány k ochraně mince četné devalvační předpisy, které měly zamezit pronikání špatných peněz do země a vývozu dobrých ven. Stabilizaci měnového systému však souběžně narušovaly obrovské finanční náklady na nové války i na bezmeznou okázalost panovnického dvora, což se odrazilo koncem 17. století v novém 25 % státním deficitu.