Náhled - Sociální pracovník versus výchovný poradce

Sociální pracovník pracuje s individui, pracuje s dětmi a rodinou, s problémovou mládeží, věnuje se komunitní činnosti, starým nebo handicapovaným lidem, věnuje se klientům, kteří za ním přicházejí dobrovolně nebo klientům, kteří jsou mu „přiděleni“. Na takového člověka nebo skupinu lidí může upozornit organizace či instituce, nebo také soukromá osoba. Rozsah klientů sociálního pracovníka je tedy široký.
Tato práce je zaměřena na klientelu problémové mládeže. S dospívajícími, kteří se dostali do složité životní situace, se zabývá sociální pracovník, psycholog, psychiatr či jiný odborník, avšak tito adolescenti tráví nejvíce času ve škole, kde s nimi pracuje především výchovný poradce. A právě činnosti výchovného poradce s rizikovou mládeží je věnována tato práce, neboť výchovný poradce nepracuje jen s problémovými dospívajícími, ale také s jejich zákonnými zástupci, popř. dalšími členy rodiny, a vlastně tak vykonává činnost obdobnou jako sociální pracovník. A tak se nabízí otázka, nakolik je práce a kompetence výchovného poradce na střední škole a výchovného poradce na středním odborném učilišti podobná práci a kompetencím sociálního pracovníka, který se věnuje mládeži? Dají se tyto dvě profese vůbec porovnávat? Práce je tedy zaměřena na kompetence, práci, možnosti a povinnosti výchovného poradce na střední škole a výchovného poradce na středním odborném učilišti, na to, jak výchovní poradci pracují s problémovou mládeží, jaká by měla být osobnost výchovného poradce a na jaké úrovni by měli společně spolupracovat.
Cílem této práce je charakteristika kompetencí výchovného poradce na středním odborném učilišti na základě komparace jeho kompetencí, práce, možností a povinností s výchovným poradcem na střední škole a sociálního pracovníka věnujícího se mládeži. Komparace je zaměřena na délku spolupráce s jeho klienty, na základní okruhy problémů, které řeší, způsob práce výchovných poradců a sociálního pracovníka a způsoby řešení problémů klientů. Klienty rozumíme dospívající, kteří nějakým způsobem selhávají. Tato práce se snaží charakterizovat problémovou mládež na základě výpovědí výše zmíněných odborníků a pokusí se navrhnout, jak nejlépe s touto mládeží pracovat.
Práce se soustředí na lokalitu České Lípy, kde v současné době funguje sedm středních škol a středních odborných učilišť. Komparace kompetencí bude provedena na základě místního šetření v březnu a dubnu roku 2008, kdy příslušní výchovní poradci a sociální pracovníci zodpoví otázky v dotazníku. Vycházet budu také z četných rozhovorů s těmito odborníky a z jejich připomínek a námětů. Všechny výchovné poradce a sociální pracovníky se vynasnažím kontaktovat osobně.
V současné době neexistuje žádný ucelený systém péče pro dospívající mládež. Existují různé instituce, poradny, které se rizikovou mládeží zabývají, pracují s ní. Těmito poradnami je např. pedagogicko psychologická poradna, speciálně pedagogické centrum, sociální pracovníci z odboru sociálních věcí a zdravotnictví městských úřadů, školy apod. Jednotlivé instituce však dostatečně nespolupracují. Neznají kroky toho druhého, které již byly podniknuty. Následkem je pak dospívající jedinec, který je posílán od jedné instituce k druhé, od jednoho odborníka k druhému. Někde je mu porazeno to, někde zase ono. Mladý člověk je pak zmaten, nedokáže se orientovat, nevěří v opravdovou pomoc a ztrácí důvěru v poradenské služby.
Problémy a různé krize řeší ve svém životě každý. Každý prochází různými zátěžovými situacemi, se kterými se musí vyrovnat. Různí lidé však reagují na zátěžovou situaci jinak. Záleží především na tom, jaké jsou jejich dřívější zkušenosti se stejnou či podobnou problematikou, na sociální strategii, kterou používají, na jejich vlastních dispozicích a možnostech. Pro dospívají je procházení různými životními krizemi obtížnější, neboť jejich zkušenosti s obtížnými životními situacemi jsou malé. Ještě nemívají vyzkoušené své strategie, a proto bývají lidmi, kteří nejvíce potřebují pomoc svého okolí.
Lidé vyhledávají pomoc u různých odborníků a je žádoucí, aby znali kompetence jednotlivých institucí. Záleží také na jejich zkušenostech s poradenstvím z předchozích let, tedy pokud nějaké zkušenosti mají. Pokud jsou mladí lidé zklamaní a nemají důvěru v poradenské služby, jsou jednotliví odborníci znevýhodněni a teprve musí najít cestu ke svým klientům.
Pro učitele, výchovného poradce či sociálního pracovníka není vždy jednoduché odhadnout, v jak složité situaci se dospívající nachází. Co pro jednoho mladého člověka může být banální záležitostí, může ve druhém mladém člověku vyvolat pocity nepřekonatelné krize. Sami dospělí mohou mnohé situace vnímat jako malicherné, pro dospívajícího mohou být však velmi závažné. Je proto nutné nejprve pochopit samotný proces dospívání, kterému je věnována první část textu. Někteří tímto obdobím projdou bez obtíží, avšak jiní se setkávají s velkými útrapami, které na nich zanechávají stopy i v dospělosti.
Druhá kapitola je o sociální deviaci, tedy o tom, kdy proces dospívání neprobíhá tak, jak by měl, a mladý člověk selhává.
Další část práce charakterizuje problémovou mládež. Je zde popsána klientela výchovného poradce střední školy, středního odborného učiliště a sociálního pracovníka. Na problémovou mládež je pohlíženo zejména z pohledu výchovného poradce, na jehož kompetence je šetření zaměřeno především.
Následuje stručný přehled poraden, které selhávající mládež může navštívit. Obsáhleji je popsán pouze výchovný poradce a sociální pracovník, na jejichž kompetence se tato práce soustředí, a pedagogicko psychologická poradna, se kterou výchovní poradci nejvíce spolupracují. Ostatní instituce jsou popsány pouze okrajově.
Druhá polovina práce je již zaměřena prakticky. Hlavním tématem je činnost výchovného poradce a jeho význam při řešení sociálně patologických jevů u mládeže. Na jeho práci je pohlíženo z hlediska vztahu sociální práce a pedagogiky, tedy vlastně z pohledu sociálního pracovníka, kterému může být výchovný poradce velmi nápomocný v jeho práci s problémovou mládeží. Sociální pracovník potřebuje získat informace o svých klientech. V případě adolescentů se tak děje především prostřednictvím rodiny a školy. Výchovní poradci vypracovávají posudky pro sociální pracovníky na své klienty. Výchovný poradce by měl umět s dopívající mládeží pracovat, měl by být schopný takový posudek vytvořit a dokázat spolupracovat právě se sociálním pracovníkem. Komparace jejich kompetencí bude provedena v několika oblastech.
Nejprve se zaměřím na vzdělání jak výchovných poradců tak sociálních pracovníků, které je nutné pro výkon jejich profese. Zajímat se budu nejen na vzdělání, kterého dosáhli, ale také na vzdělání, které po nich požaduje zaměstnavatel.
Pak se budu věnovat způsobu vedení dokumentace o jejich klientech. Pokusím se nalézt shody či rozdíly, které v této oblasti existují.
Dále se pokusím vymezit hlavní okruhy problémů, kterými se zabývají. Zajímat mě také bude typická kazuistika, kterou řeší nejčastěji. Dále se zaměřím na způsob, jakým pracují s klienty a způsoby vedení jednání a komunikaci. Ptát se budu také na časové rozpětí spolupráce, které svým klientům věnují, tedy zda existují nějaká časová omezení jejich práce a jaká je četnost jednotlivých jednání.
Jestliže sociální pracovník, výchovný poradce nebo jiný odborník pracuje s problémovými dospívajícími, je nutné, aby také pracoval s jeho rodinou. Lidské problémy neexistují jen samy o sobě, vždy koexistují v určitých souvislostech. Dotazovat se tedy budu na jejich pohled na rodinu, ze které dospívající pocházejí, a jaké jsou jejich zkušenosti ze spolupráce s těmito rodinami (zaměřím se především na pohled výchovného poradce).
Dalším bodem bude vzájemná spolupráce výchovných poradců a sociálních pracovníků. Na jaké úrovni spolupracují, jak často se navzájem kontaktují a co je důvodem jejich spolupráce. Při této příležitosti jistě také zjistím, zda se znají osobně a popř. jaký vliv to má následně na jejich práci. Tato spolupráce však jistě není jedinou spoluprací, proto se také zaměřím na spolupráci s ostatními odborníky a institucemi.
Na závěr se budu věnovat osobnosti výchovného poradce a sociálního pracovníka a prostředí, ve kterém pracují. Nebudu hodnotit, jaký by měl být „učebnicový“ výchovný poradce nebo sociální pracovník, nýbrž se vynasnažím charakterizovat je slovy dotazovaných. Budu se tedy ptát, jaké své vlastnosti považují za důležité pro výkon své profese. V popisu prostředí se zaměřím opět na názor těchto poradců.