Balení a přepravní prostředky

Současné silné konkurenční prostředí zvyšuje tlak na bezpečnou přepravu zboží od odesilatele k příjemci. Zboží nestačí jen kvalitně vyrobit a zabalit, ale také v nezměněném stavu přepravit příjemci. Bezpečná přeprava zboží se tak stává součástí dodavatelsko odběratelských vztahů. Velmi přísná kritéria jsou v tomto smyslu kladena u zahraničních odběratelů. Vyřešit problém škod z přepravy znamená zvládnout celý komplex činností od volby vhodného přepravního prostředku, přes posouzení přepravních tras, použití odpovídajícího druhu obalu, progresivních fixačních prostředků až po konkrétní řešení optimálního způsobu ložení a fixace zboží. Každou přepravovanou zásilku, vyžaduje-li to její charakter, je nutno opatřit řádným tzv. přepravním obalem. Vždy je nutno brát do úvahy jakou funkci bude obal z hlediska přepravy plnit. Obalem obecně rozumíme prostředek nebo soubor prostředků chránících výrobek před poškozením (které by mohl utrpět nebo způsobit), a před nepříznivými vnějšími vlivy. Obal umožňuje účelnou manipulaci a vytváří vhodné předpoklady pro odbyt a spotřebu. Obaly mohou být vratné (sloužící k opětovnému použití) nebo nevratné. Obal plní celou řadu různých funkcí. Přepravní obal slouží k ochraně zboží před poškozením, ztrátou (např. v otevřeném železničním voze), poškozením dopravního prostředku, poškozením cizích zásilek či ohrožením osob se zbožím manipulujících. Zvláštní pozornost je nutno věnovat obalům pro nebezpečné zboží, které musí odpovídat příslušným normám platným pro jednotlivé druhy přeprav. Za řádný obal se považují především přepravní obaly odpovídající příslušné ČSN, vydané Ústavem pro technickou normalizaci v Praze. Nepoužije-li odesilatel obal odpovídající ČSN nebo není-li norma stanovena, musí být obal v řádném technickém stavu a svojí odolností a pevností dokonale chránit zboží proti ztrátě, mechanickým a ostatním přepravním vlivům. Ostatní normy pro různé druhy zboží mají v části „Balení, doprava, skladování“ uvedena všeobecná ustanovení o nejvhodnějším způsobu balení, popř. ložení. Tyto způsoby balení nelze však považovat jednoznačně za řádný obal pro přepravu, jsou pouze doporučením pro nejvhodnější způsob balení a ložení. Základní členění obalů vyráběných podle platných norem je provedeno podle konstrukčních forem určující základní tvar obalu. Takto členěné obaly je možno dále rozvést do hlavních skupin podle výchozích materiálů z nichž jsou vyrobeny. Třídění přepravních obalů podle materiálových skupin je základní a předurčuje funkční účinnost obalu v systému ochranného balení.

Přepravní obaly je možno podle druhu a typu rozdělit především na: 1) bedny – dřevěné (z velkoplošných materiálů, celodřevěné, skládací atd.) a lepenkové (zasouvací, průvlekové atd.); 2) bubny – lepenkové, ocelové (s odnímacím víkem a pákovým uzávěrem, s vtlačným víkem apod.); 3) pytle – papírové (otevřené pytle lepené, otevřené pytle šité aj.), z tkanin (z jutařských tkanin, z tkanin z polypropylenu a jeho kombinací), plastové pytle (otevřené, svařované, polyetylenové); 4) konve – ocelové a plastové; 5) sudy – ocelové (lehké, těžké, s odnímacím víkem, kovové na pivo atd.), plastové (lehké a ostatní); 4) skleněné balony. Funkční vlastnosti přepravních obalů, které reprezentují určitou míru ochrany, jsou dány znaky jakosti obalových materiálů, konstrukcí obalu, vnějšími úpravami obalového materiálu i obalu a vhodnou volbou uzavíracího systému. ČSN současně stanoví podíl přepravních obalů na ochraně výrobků vůči mechanickým rizikům oběhu a mechanickou odolnost přepravních obalů. Jako základní znaky mechanického namáhání jsou: odolnost proti nárazu, tlaku, smýkání a vibracím. Dále stanoví soubor klimatických faktorů a stupně jejich vlivu na mechanickou odolnost přepravních obalů. Mezi tyto faktory patří teplota vzduchu, světlo a voda. Z hlediska přepravního ložení lze za zcela speciální přepravní obal považovat kontejner, kde veškerá omezení přepravního ložení vyplývající z technických parametrů přepravní trasy závisí na druhu použité přepravy (železniční, silniční, vodní). Při nakládce je dále nutné vzít do úvahy technické parametry kontejneru, tj. maximální brutto hmotnost, vlastní hmotnost kontejneru, ložnou šířku a délku. Při ložení nesmí být překročena maximální brutto hmotnost kontejneru, která je dána rozdílem mezi max. brutto hmotností a vlastní hmotností kontejneru. Náklad musí být rovnoměrně rozdělen po celé ploše kontejneru, aby nedošlo k jednostrannému přetížení kontejneru. Zvláštní pozornost je třeba věnovat tzv. paletizaci, která představuje nejrozšířenější způsob tvorby ložných jednotek, při kterém je větší množství zboží uloženo na paletu a bezpečně spojeno v jeden kompaktní celek – paletovou jednotku. Je tak vytvořena technická možnost přemístění většího množství kusů zboží ve větších ucelených jednotkách. Paletová jednotka (zboží musí být uloženo a upevněno tak, aby s paletou tvořilo kompaktní celek) současně plní funkci přepravního obalu a zvyšuje hospodárnost skladových manipulací. Základním prvkem paletové jednotky je přepravní paleta. Podle tvaru palet, jejich vybavení a materiálu z něhož jsou vyrobeny se palety dělí do několika skupin. Základní dělení palet je na palety prosté (jednoduché plošiny určené pro přepravu baleného nebo nebaleného zboží v kusech) a palety ohradové (tvoří je plošiny, které jsou opatřeny ohradovou stěnou – pevnou nebo nasazovatelnou).

Fixace zboží (výrobku) v přepravním obalu znamená vymezení jeho polohy a pohybu v obalu fixačním systémem k ochraně před škodlivými vlivy mechanického namáhání. Volba typu fixace a výběr druhu fixačního prostředku závisí zejména na mechanických vlivech působících na balené výrobky při přepravě a dále na povaze výrobku. Zboží může být uvnitř obalu uloženo v podstatě dvěma způsoby: pevně a poddajně. V prvním případě je obal s výrobkem spojen v pevný celek, jehož jednotlivé části se nemohou vychýlit ze vzájemné relativní polohy, popřípadě vychýlení je zanedbatelně malé. Hovoříme tedy o pevné fixaci. V případě poddajné fixace je obal s výrobkem spojen v souvislý, nikoliv však pevný celek. Zboží má možnost kontrolovaného pohybu uvnitř obalu. Volba způsobu fixace je dána charakteristikou jednotlivých fixačních materiálů. Pevná fixace zachycuje vnější síly a přenáší jejich působení na zboží, nebo jejich části. Tato fixace je vhodná pro těžké a středně těžké strojírenské výrobky, které jsou jako celek málo citlivé vůči mechanickému namáhání. Fixace vychází z tvaru výrobku a rozložení jeho hmotnosti uvnitř obalu. Hmotnost výrobku a předpokládané namáhání za přepravy určují požadovanou mechanickou pevnost fixačních prvků, které se kotví do konstrukčních částí přepravního obalu. Poddajná fixace chrání zboží tím, že fixační prostředky více či méně absorbují kinetickou energii přenášenou z obalu na výrobek, popřípadě přenášenou z výrobku na obal. Je vhodná pro výrobky citlivější vůči mechanické námaze, např. výrobky ze skla, keramiky, výrobky přesného strojírenství atd. Jako fixační prvky využívá poddajné materiály např. vlnité lepenky atd. Poddajná fixace se dělí na dvě části: pružnou a nepružnou. Poddajná fixace pružná umožňuje částečný setrvačný pohyb výrobku a jeho návrat do původní relativní podoby vůči obalu, ustane-li vliv sil způsobujících zrychlení. Poddajná fixace nepružná umožňuje částečný setrvačný pohyb výrobku v obalu, avšak výrobek zůstává v té relativní poloze vůči obalu, ve které byl v okamžiku, kdy přestaly účinkovat síly, které způsobily zrychlení. Tento typ fixace chrání výrobky před účinky vnějších nárazových sil a také před účinky vibrací. Fixační prostředky používané k fixaci zboží v obalech se dělí podle své funkce na upevňovací prostředky (brání posunu výrobku na dně obalu – např. klíny či třmeny), výstružné prostředky (podélné nebo příčné výztuhy, opěry a svlaky), prostředky přenášející sílu na větší plochu (sloupky, nosníky, sedla, rošty aj.) a pružiny, které vymezují pohyb výrobku v obalu.

Mezi jedny z nejčastěji používaných přepravních prostředků řadíme železniční přepravu. Přepravce smí naložit vůz do ložné hmotnosti vozu. Ložné hmotnosti vozu, odpovídající traťové třídě pojížděných tratí a rychlosti použitých vlaků jsou napsány na voze pod znaky A, B, C nebo D. Přípustná ložná hmotnost pro zamýšlenou přepravu se určí pro nejnižší traťovou třídu platnou na pojížděných tratích a nejvyšší rychlosti použité vlakové soupravy. Zboží zvláště křehké je vhodné ložit do vozů co nejkratších, dobře vytížených a to do místa uprostřed vozu co nejvýše. V tomto místě je zboží při naprosto tuhém spojení nákladu s vozem vydáno při podélných nárazech vozu co nejmenšímu zrychlení. Pří výběru vozu k nakládce musí železnice a odesilatel ověřit, zda se vůz bude pro zamýšlenou přepravu a zboží hodit. Pro tyto potřeby má každý železniční vůz vedle svého evidenčního čísla a označení základní řady další znaky, které blíže specifikují jeho vlastnosti. Každý vůz, který železnice přichystá k nakládce musí být prohlédnut po technické a komerční stránce. Technickou prohlídku provádí určený pracovník železnice. Komerční prohlídkou se zjišťuje, zda je vůz čistý a bez zápachu, zda byly z vozu odstraněny zbytky nákladu a upevňovadel z předchozích přeprav, zda do vozu nezatéká a zboží je chráněno proti promáčení, zda jsou zajištěny větrací otvory apod. Podobně jako v železničním voze, tak i v silničním vozidle (kamionu či jiném nákladním voze) je nákladový kus vystaven řadě vlivů charakteristických pro daný způsob dopravy. V oblasti silniční přepravy patří mezi omezující faktory přepravního ložení různé technické parametry: rozměry vozidla, hmotnost připadající na jednu nápravu, celková hmotnost vozidla, pohotovostní hmotnost, užitečná hmotnost a okamžitá hmotnost. Konkrétní hodnoty těchto údajů pro jednotlivé druhy a typy vozidel jsou uvedeny v technickém průkazu každého silničního vozidla. V případě, že rozměry nebo hmotnost nákladu nebo vozidla přesáhnou hodnoty uvedené ve vyhlášce, jedná se o tzv. zvláštní užívání dálnice, silnice nebo místní komunikace. K takovému užívání je nutné povolení příslušného silničního správního úřadu vydaného s předchozím souhlasem vlastníka dotčené komunikace. Může-li taková přeprava ovlivnit bezpečnost a plynulost silničního provozu, musí být schválena také Ministerstvem vnitra. Náležitou péči je třeba věnovat způsobu uložení jednotlivých nákladových kusů a jejich fixaci. Dopravce, který přistavuje vozidlo k nakládce odpovídá za to, že je vozidlo v řádném technickém stavu, který je v souladu s právními předpisy o technických podmínkách provozu silničních vozidel, že je vozidlo vhodné pro zamýšlenou přepravu (typ vozidla, jeho rozměry apod.), že vybavení vozidla odpovídá povaze zboží, které dopravce přepravuje a také že vozidlo musí být řádně vyčištěno a beze zbytků po předchozích přepravách.

Méně typická je pro naše poměry vcelku skrovná doprava říční. Nákladové kusy jsou při říční plavbě vystaveny tlaku, jímž rozumíme statické působení předmětů navrstvených na sobe z důvodů dobrého využití ložného prostoru lodě. Labské čluny jsou jednak o nosnosti 700 – 900 tun o rozměrech 72 x 10 metrů (s ponorem až 180 cm) a dále čluny většího typu o nosnosti 850 – 1100 tun, o rozměrech 76 x 10,6 (ponor až 190 cm). Nosnost dunajských plavidel se pohybuje od 600 do 1000 tun. Plavidla na Labi a Ohři mají výšku nákladových prostor maximálně 2,30 metru. Zvláštním způsobem dopravy je doprava letecká. Nakládání zboží do letadel probíhá na zvláštním cargo (nákladních) terminálech letišť. Letecká doprava je bezesporu nejrychlejší ale také nejdražší dopravou zboží, a proto se hodí jen pro některé druhy zboží. Týká se zejména nebezpečného, zkazitelného a cenného zboží. Existují i určité kombinace námořní a letecké přepravy, které mohou být v některých případech efektivnější.