Právo v českém státě v období feudálního absolutismu

Obecným rysem práva této dějinné etapy je zajištění vlády šlechty, zachování feudálního společenského pořádku, zajištění nedotknutelnosti majetku feudálů, potlačení a represe poddaných, ale současně právo v tomto období zrcadlí hluboké společensko - ekonomické změny a také počátky formování raně - kapitalistických ekonomických vztahů, zásahy státu absolutistickým panovníkem do sfér zájmů šlechty ve prospěch zachovávané integrity státu. Podobu práva pro počátek absolutismu určuje Obnovené zřízení zemské (v právu šlechtickém) a zákoník Práva městská království českého (pro města s posléze i poddané); současně však již v 17. století, ve formě královských Deklatorií a Novel dochází ke změnám v právu šlechtickém a posléze pak 18. století přináší změny a postupný zánik dosud samostatného práva v Čechách i ostatních zemích České Koruny, které je postupně pohlcováno novým právem česko - rakouským, které platí pak v celém habsburském soustátí s výjimkou Uher. Do právního řádu začínají více pronikat vlivy práva římského (zvláště v šlechtickém) Právo městské, jehož platnost z větší části (pokud jde o právo majetkové) zanikla až kodifikací občanského práva roku 1811, bylo již římskoprávní tradicí přímo prodchnuto. V 18. století se prosazuje teorie přirozenoprávní, která odráží potřeby nastupujícího měšťanstva. Mění se i forma práva. Staré obyčejové právo ustupuje právu psanému. Soudní nález jako pramen práva je definitivně odstraněn Obnoveným zřízením zemským a soudní rozhodování je podřízeno dokonalé kontrole státu, respektive panovníka. Jak mizí vliv stavů na vytváření práva, roste současně úloha panovníka jako výlučného tvůrce práva – namísto stavovských nálezů a sněmovních usnesení jsou to nyní patenty, reskripty, mandáty, artikule, censury, řády, instrukce. Rysem absolutistického práva je tendence k unifikaci (sjednocení) práva a k jeho kodifikaci, která se ovšem již realizuje v rámci rakouské monarchie. Ve druhé polovině 18. století a na počátku 19. století se vytvářejí zákoníky, které už nepochybně vyjadřují potřeby a zájmy nastupujícího měšťanstva a staví tak základy moderního právního systému, které u nás přežívají hluboko do 20. století – právo v tomto smyslu směřuje ke zobecnění, k opuštění starých zásad personality, k překonání jeho starších stavovských koncepcí. Zvláště osvícenský absolutismus představuje ve vývoji práva mimořádné období – definitivně tu vítězí přirozenoprávní teorie, ideje osvícenství přecházejí do politické a právní praxe, právu je připisována rozhodující úloha při řízení státu. Vedle zákoníků se objevuje celá řada právních norem různé závažnosti a hodnoty, ve kterých se realizovala právní politika, vykonávala správa a řídila společnost – právo se dotýkalo prakticky všech oblastí života, např. otázek ekonomických, vlastnických, zdravotních, školských, kulturních, náboženských a církevních.