Okolnosti vylučující protiprávnost

Problematika okolností vylučujících protiprávnost je jednou ze stěžejních otázek základů trestní odpovědnosti. V ustanoveních § 28 až 32 vymezuje trestní zákoník případy, kdy se již ze zákona vylučuje protiprávnost skutku. Kromě případů nutné obrany, krajní nouze a oprávněného použití zbraně uvádí též případy svolení poškozeného a přípustného rizika ve výrobě a výzkumu. Dosavadní praxe orgánů činných v trestním řízení ukázala, že je v rámci rekodifikace trestního práva hmotného třeba věnovat zvýšenou pozornost i okolnostem vylučujícím protiprávnost. Okolnosti vylučující protiprávnost jsou v novém trestním zákoníku zpřesněny především doplněnou definicí krajní nouze (§ 28), u níž je třeba vyloučit její použití i u osob, které jsou povinny nebezpečí snášet (např. z titulu svého zaměstnání - ošetřovatel v nemocnici, nebo postavení - voják ve válce). Tuto povinnost snášet nebezpečí ukládají určitým kategoriím osob zvláštní předpisy, a tyto osoby se jí nemohou vyhýbat poukazem na své vlastní ohrožení. Bez tohoto doplnění by krajní nouze vylučovala protiprávnost činů, které by jinak byly např. zneužitím pravomoci úřední osoby. Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet. Při rozboru úpravy krajní nouze je nutno se zamyslet, jaký je smysl tohoto institutu, proč jej trestní zákoník vlastně upravuje. Obecně lze za smysl krajní nouze označit vylučování protiprávnosti (trestnosti) činů, které byly spáchány při odvracení nebezpečí, hrozícího právem chráněným zájmům. Konkrétně je však cíl tohoto institutu velmi úzce spjat s tolerovaným poměrem následku, který hrozil, a následku, který skutečně nastal, tedy s tzv. proporcionalitou následků.

Další zajímavou otázkou platné úpravy krajní nouze je formulace tzv. podmínky subsidiarity, podle kterého nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak." Požadavek subsidiarity má kořeny ve skutečnosti, že odvracení nebezpečí se nejčastěji dotýká zájmů třetích osob, které na vzniku nebezpečí nemají žádný podíl, a proto lze-li nebezpečí odvrátit bez ohrožení jejich zájmů, je třeba tomuto způsobu dát přednost a nepřesunovat tak nebezpečí ze sebe na jiné. Situace je jasná, existuje-li pouze jediný způsob, jak nebezpečí odvrátit. Podmínka subsidiarity je splněna, stav krajní nouze může vzniknout. Problémy nenastanou ani tehdy, lze-li mezi různými způsoby, jak nebezpečí odvrátit, najít způsob, který nezpůsobí vůbec žádný následek (typický útěk). Tento neškodný způsob je nutné použít a stav krajní nouze, ve kterém lze porušit cizí zájmy, za těchto okolností vůbec nevznikne. Jak ale vyřešit situaci, kdy existuje více způsobů, jak nebezpečí odvrátit, přičemž každý z nich s sebou nese způsobení určité škody? Gramatický výklad textu zákona svádí k závěru, že stav krajní nouze v takovém případě nemůže vzniknout. Ať je zvolen jakýkoliv způsob odvracení, vždy lze odvrátit nebezpečí i jinak. Stávající formulace podmínky subsidiarity zní tak, jako by stav krajní nouze mohl vzniknout jedině tehdy, pokud existuje pouze jediná cesta k odvrácení nebezpečí. Mezi okolnosti vylučující protiprávnost patří také tzv. nutná obrana. Jedná se o odvrácení přímo hrozícího nebo trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákonem, přičemž obrana nesmí být zřejmě nepřiměřená způsobu útoku. Pojem útoku pro účely nutné obrany není v trestním zákoně blíže definován. Judikatura však v takovém případě předpokládá dva nezbytné znaky, kterými jsou společenská nebezpečnost a protiprávnost jednání, které má být útokem.

Přímo hrozící útok je možné definovat tak, že se jedná o takový útok, který vytváří bezprostřední nebezpečí pro chráněné zájmy a musí nevyhnutelně začít v nejbližší době. Možné také je, že útok sám osobě ještě nezačal, ale jeho reálný začátek je očividný a nevyhnutelný, takže pokud by se obránce nebránil, vedlo by to k započetí útoku. Bezprostřednost útoku je terminus technicus a znamená, že útok má nastat v nejbližším okamžiku, a pokud by obránce zaváhal, nešlo by už nutnou obranu vykonat. Rozdíl mezi hrozícím útokem a bezprostředně hrozícím útokem je možno posoudit tak, že musí být zřejmé, že bezprostředně hrozící útok začne v následujícím okamžiku po hrozbě. Bezprostřednost není nezbytná podle občanském zákoníku, je však vyžadována v přestupkovém zákoně. Projevení úmyslu ještě není bezprostředním útokem. Pokud však slovní projevení je již hrozbou, a tím samo o sobě již ohrožením zájmů, potom je nutná obrana v tomto případě připuštěna. Dále je však třeba projevení úmyslu zaútočit dovozovat ze všech okolností, které situaci provází. Příkladem může být projevení úmyslu zaútočit člověkem, který je znám svou agresivitou. U některých typů trestných činů je nutná obrana nepřípustná např. nedovolené podnikání, či nedovolená výroba lihu. Způsob útoku je pojmem širším zahrnuje a i jiné okolnosti, které musí obránce a následně soud hodnotit. Tedy nejen způsob provedení útoku, ale i osobu útočníka, jeho úmysly, které se při útoku projevovaly a také další podmínky, které doprovázely situaci útoku jako např. použití zbraně, či hrozbu použití zbraně, hrozící součinnost jiných osob s osobou útočníka atd. Někteří autoři ( mj. prof. Solnař) sem zahrnují i poměr hrozící a způsobené škody, protože je třeba zvážit i to, co za dané situace bezprostředně hrozí. Způsob provedení útoku je pojmem užším. Nezahrnuje všechny okolnosti, které situaci doprovázely a omezuje se pouze na způsob, jakým útočník jednal. Důležité jsou i použité prostředky, které je třeba posuzovat v rámci způsobu útoku. Mají relevanci v tom případě, že obránce z nich může usuzovat na intenzitu útoku. Obránce používá prostředku, který je právě po ruce. Intenzita obrany a tudíž i její přiměřenost (zcela zjevná nepřiměřenost) není závislá na použitém prostředku, ale na způsobu jeho použití. Dále je třeba také posoudit jaké prostředky má obránce po ruce. Skutečnost, že obránce použije zbraně proti útočníkovi, který není ozbrojen, neznamená, že jde o nepřiměřenou obranu (viz též rozhodnutí R 47/1995, kde se praví že samotná skutečnost, že obránce použije proti neozbrojenému útočníkovi zbraně, neznamená, že jde o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku. Nutná obrana je reakcí na protiprávní útok. Útočník však při tomto útoku neztrácí všechna svá práva, ale pouze ta, která je třeba obětovat k odvracení útoku. Největší problémy při posuzování nutné obrany působí otázka přiměřenosti resp. nepřiměřenosti obranné reakce ohrožené osoby.

Přiměřenost je tedy poměr mezi jednáním, které je útokem resp. způsobem útoku a mezi jednáním, které je zaměřeno k obraně resp. způsobem obrany a posuzuje se především podle intenzity útoku a následné obrany. Je zřejmé, že obrana musí být dostatečně intenzívní respektive intenzivnější než útok aby útok odvrátila, nesmí však být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost není vyloučena neúměrností mezi napadeným a obětovaným zájmem; nelze zcela jistě a vždy říci, že nutná obrana byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku na základě faktu neúměrnosti mezi napadeným a obětovaným zájmem. Toto je jednou ale nikoliv však jedinou okolností podle které se bude posuzovat, zda nutná obrana byla či nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku). Lze beztrestně chránit i zájem nižší kategorie nebo i méně důležitý zájem a to i obětováním vyššího či významnějšího zájmu. Dle mého názoru je důležité jakým způsobem a za jakých okolností je tento zájem napaden. Tzn. že je například možno poranit, či usmrtit útočníka při obraně majetku. Nesplnění podmínek nutné obrany nelze dovozovat ani z té skutečnosti, že napadený se nevyhnul útoku jinak, než použitím obrany. Protože nikdo není povinen ustupovat před neoprávněným útokem na zájmy chráněné trestním zákonem, ale má naopak právo použít proti takovémuto útoku obranu, která není zcela zjevně nepřiměřená povaze nebezpečnosti útoku. V trestním zákoníku je vymezeno jako okolnost vylučující protiprávnost i svolení poškozeného (§ 30), kde se zatím vycházelo jen z teorie trestního práva. V souvislosti s úpravou tohoto institutu byl upraven i případ beztrestnosti pachatele v případě udělení dodatečného souhlasu poškozeným (trestný čin byl spáchán, ale v důsledku dodatečného udělení souhlasu není trestný), ovšem jen za podmínky, že pachatel mohl předpokládat, že osoba uvedená v odstavci, která nebyla při činu přítomna (arg. slovo “jinak”), by tento souhlas udělila vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že toto ustanovení neřeší problém “euthanasie”, když dosavadní návrhy na úpravu skutkové podstaty usmrcení na žádost ve zvláštní části trestního zákona byly v zásadě odmítnuty. Dále je v zákoně obecně definováno tzv. přípustné riziko (§ 31), v jehož zákonném vymezení jsou uvedeny nezbytné podmínky tohoto institutu. Pozornost je třeba věnovat vylučovací podmínce formulované tak, že o přípustné riziko nejde, jestliže taková činnost ohrozí život nebo zdraví člověka, aniž by jím byl dán k ní v souladu se zvláštními právními předpisy souhlas, nebo výsledek, k němuž směřuje, zcela zřejmě neodpovídá míře rizika, anebo provádění této činnosti zřejmě odporuje požadavkům právních předpisů, veřejnému zájmu, zásadám lidskosti nebo se příčí dobrým mravům. Při zvažování míry rizika je třeba v rámci přiměřenosti posuzovat optimální relaci mezi rozhodujícími faktory, mezi něž patří zejména velikost zamýšleného pozitivního výsledku, velikost možného nechtěného negativního následku, i stupně pravděpodobnosti, že tyto nastanou. Nejde tedy jen o maximalizaci možných výhod na jedné straně a minimalizaci možných ztrát na druhé straně, ale také o relaci k veřejnému zájmu, zásadám humanity (lidskosti) i morálním pravidlům, o kterých se zákon v další části tohoto ustanovení také zmiňuje. Nelze proto zásadně podniknout rizikové jednání, které by sice na jedné straně mohlo mít významné kladné výsledky, ale také katastrofální následky, i když jejich pravděpodobnost není příliš velká, a proto je třeba velmi opatrně nakládat s atomovou energií, ale také zvláště opatrně přistupovat ke genetickým výzkumům a dalším mimořádně rizikovým aktivitám.

Definice přípustného rizika v zásadě pokrývá všechny případy tohoto rizika, neboť stranou nezůstávají ani rizika např. v souvislosti se sportovními aktivitami (boxeři, hokejisté, automobiloví závodníci apod.) či výkonem povolání (zejména lékařů, ale i horských vůdců, lyžařských instruktorů apod.) atd. Na druhé straně přípustné riziko představuje jednu samostatnou okolnost vylučující protiprávnost (trestní odpovědnost), která však nepokrývá všechny případy vylučující protiprávnost (např. výkon práva nebo povinnosti). V rámci okolností vylučujících protiprávnost jde zjevně o několik takových okolností, escortstars.ch jejichž podmínky se výrazně liší. U těchto okolností bude možno použít analogie jiné zákonem definované okolnosti vylučující protiprávnost (např. přípustné riziko, krajní nouze či svolení poškozeného apod.) ve prospěch jednajícího, neboť tyto okolnosti trestní odpovědnost zužují, nikoli rozšiřují. Poslední okolností vylučující protiprávnost je oprávněném použití zbraně (§ 32), které odkazuje na použití zbraně v mezích příslušných zákonů, čímž jsou náležitě upraveny meze použití zbraně vojáky (srov. § 112 odst. 4) i dalšími oprávněnými osobami.

Použitá literatura - Okolnosti vylučující protiprávnost

Koucký, R.: K problematice nutné obrany, Právní fórum, 2006, č. 12
Kubová, O.: K některým otázkám krajní nouze, Bulletin advokacie, 1998, č. 10
Vláda ČR, Důvodová zpráva k návrhu nového trestního zákoníku, tisk 410/0