Dědění podle závěti a dědění podle zákona

Základní informace - Dědění podle závěti a dědění podle zákona

Název práce: Dědění podle závěti a dědění podle zákona

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2010

Poznámka: PRÁCE ZDARMA

Dědění podle závěti a dědění podle zákona

Pojem závěti není občanským zákoníkem vymezen. Na základě ustanovení o formálních a obsahových náležitostech závěti lze závěť definovat jako jednostranný právní úkon zůstavitele, kterým disponuje se svým majetkem pro případ své smrti. Závěť je osobním právním úkonem zůstavitele; musí ji proto učinit osobně, a nemůže k tomu zmocnit svého zástupce. Zákon také nepřipouští, aby byl tento právní úkon učiněn společně více osobami, např. manžely. Závěť jako právní úkon musí především vyhovovat obecným náležitostem právních úkonů (srov. § 34 a násl. obč. zák.). Závětí může platně pořídit osoba, která má plnou způsobilost k právním úkonům. Pokud jde o osoby, jejichž způsobilost k právním úkonům byla rozhodnutím soudu omezena, je nutno jejich způsobilost pořídit závěť posoudit v závislosti na obsahu a rozsahu omezení obsaženém v soud-ním rozhodnutí. Platně nemůže pořídit závětí osoba, která v okamžiku jejího pořízení jednala v duševní poruše, jež ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou (srov. § 38 odst. 2 obč. zák.). Rozhodný je vždy stav způsobilosti k právním úkonům v okamžiku zřizování závěti. Zákon stanoví požadavek přísné formálnosti závěti. Nedodržení ustanovení o formě závěti má za následek její absolutní neplatnost. Platné dědické právo připouští toliko písemnou formu závěti, nikoliv tedy závěť ústní. V tomto smyslu zná občanský zákoník tři písemné formy závěti, mezi nimiž není z hlediska právních účinků rozdílu. Jde o závěť holografní, závěť alografní a závěť ve formě notářského zápisu. Obsahovou náležitostí každé z uvedených forem závěti je uvedení data (dne, měsíce a roku). Datum uvedené v závěti se musí vztahovat ke dni podpisu závěti, a nikoliv ke dni sepisu závěti, pokud se oba dny neshodují. Datum závěti je důležité z hlediska posouzení způsobilosti zůstavitele k pořízení závěti, a také proto, aby v případě, zřídí-li zůstavitel více závětí, bylo možno posoudit, která je starší. Konkuruje-li si takto více závětí tak, že nemohou vedle sebe obstát, platí, že závěť pozdější zrušuje závěť předchozí. Holografní (vlastnoruční) závěť je v praxi velmi obvyklou formou závěti. Z hlediska formy je k její platnosti třeba, aby celý text závěti byl psán vlastní rukou zůstavitele, musí v ní být jeho vlastní rukou uvedeno datum (den, měsíc a rok) a musí být zůstavitelem vlastnoručně podepsána. Holografní závětí nemůže pořídit osoba, která nemůže číst nebo psát, a nezletilý starší 15-ti let.

Závěť alografní je takovou formou písemné závěti, která není napsána vlastní rukou zůstavitele, ale je napsána např. na psacím stroji nebo osobou od zůstavitele odlišnou. Zákon rozeznává dvě formy alografní závěti, a to formu obecnou a formu zvláštní, která je stanovena pro osoby, jež nemohou číst nebo psát. Obecná forma alografní závěti ke své platnosti vyžaduje vlastnoruční podpis zůstavitele. Dále je třeba, aby zůstavitel přede dvěma současně přítomnými svědky prohlásil, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí na závěť podepsat. Není však třeba, aby byli seznámeni s obsahem závěti. Pro osoby, které nemohou číst nebo psát stanoví zákon zvláštní formu alografní závěti. Při pořizování závěti je zde především vyžadována přítomnost tří svědků, kteří musí být současně a nepřetržitě přítomni při celém úkonu, a jsou stanoveny i další podmínky zabezpečující, aby obsah listiny odpovídal vůli zůstavitele; nedodržení zákonem stanovených náležitostí má za následek absolutní neplatnost závěti. Závěť ve formě notářského zápisu musí vyhovovat náležitostem stanoveným v notářském řádu (srov. § 62 a násl. zák. ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů). Nemůže-li zůstavitel číst nebo psát, musí být při projevu jeho vůle přítomni dva svědci úkonu. Ze závěti musí být patrno, že zůstavitel projevuje svou vůli nakládat se svým majetkem pro případ smrti. Není rozhodné, jak je listina obsahující závěť označena, resp. jak je formulována, pokud z ní lze, případně za pomoci výkladu (§ 35 odst. 2 obč. zák.), zjistit vůli zůstavitele pořídit pro případ smrti svým majetkem. Obsahem závěti je především ustanovení dědice. Označení dědice musí být určité. Nejvhodnější je označení dědice jménem a příjmením; není však vyloučeno určení osoby dědice např. vymezením příbuzenského vztahu k zůstaviteli, je-li tímto vymezením osoba dědice dostatečně identifikovatelná.

Obsahem závěti nemohou být jakékoliv podmínky, které by omezovaly dědice ve volné dispozici se zděděným majetkem. Takové ustanovení závěti by sice nečinilo závěť neplatnou, nemělo by však žádné právní účinky. Za podmínku se podle výslovného znění zákona nepovažuje příkaz k započtení na dědický podíl. Podmínkou ve smyslu ust. § 478 obč. zák. není ani ustanovení náhradního dědice pro případ, že závětí ustanovený dědic nenabude dědictví. Nezletilým potomkům se musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud závěť tomu odporuje, je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění uvedených potomků. Zůstavitel není svou závětí vázán, a může ji kdykoliv během svého života zrušit. Zrušení závěti je osobním úkonem zůstavitele, stejně jako závěť. Ke zrušení závěti může dojít především zřízením nové závěti. Nová závěť může zrušit závěť předchozí zcela nebo zčásti, může se tak stát buď výslovně, nebo mlčky - tím, kdy je z jejího obsahu patrno, že pozdější závěť nemůže vedle dřívější obstát. Pozdější závěť ruší závěť předchozí za předpokladu, že je platná. Není však třeba, aby nová závěť byla zřízena ve stejné formě jako předchozí (např. nová holografní závěť může zrušit předchozí závěť pořízenou ve formě notářského zápisu). Zůstavitel může zrušit závěť také tím, že ji odvolá. Odvolání se může týkat buď celé závěti nebo jen její části. Pro odvolání závěti platí tytéž náležitosti jako pro formu závěti. Odvolání však nemusí být učiněno ve stejné formě jakou byla učiněna závěť.

Při dědění ze zákona přechází majetek zůstavitele na osoby určené zákonem, které jsou rozděleny do čtyř dědických skupin. Jejich výčet je taxativní, to znamená, že na jiné, než zde uvedené osoby, se dědění ze zákona nevztahuje. Pořadí dědických skupin stanovené v zákoně je závazné. Dědicové téže skupiny jsou povoláni dědit společně; nemůže dojít k tomu, aby vedle sebe současně dědili dědicové různých skupin. To platí i v případě, že určitá osoba (např. manžel zůstavitele) je zařazena do více dědických skupin; dědí vždy v té skupině, která je v daném případě povolána k dědění. Do první dědické skupiny jsou zařazeni děti a manžel zůstavitele. Dítětem se rozumí přímý potomek zůstavitele v prvém stupni, v linii sestupné. Nezáleží na tom, zda je dítě zrozeno z manželství zůstavitele, či mimo manželství. Dětmi se rozumí i děti osvojené, nikoliv však děti svěřené do pěstounské péče (ty by event. mohly dědit ve skupině druhé, resp. třetí jako osoby spolužijící). Za dítě se ve smyslu ust. § 7 odst. 1 obč. zák. považuje i nasciturus. Předpokladem dědění manžela je právní existence manželství v den smrti zůstavitele; není podmínkou, aby manželé žili ve společné domácnosti, event. aby mezi nimi existoval institut společného jmění manželů. Do druhé dědické skupiny zařazuje zákon manžela, rodiče zůstavitele a osoby, které žily se zůstavitelem ve společné domácnosti nejméně jeden rok před jeho smrtí, a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost zůstavitele nebo na něj byli odkázáni výživou. Stejně jako rodiče zůstavitele dědí i jeho osvojitelé; naproti tomu nedědí pokrevní rodiče osvojence. Tzv. spolužijící osoby dědí jen za podmínky soužití ve společné domácnosti (srov. § 115 obč. zák.) se zůstavitelem po dobu nejméně jednoho roku před jeho smrtí, jež také ke dni smrti zůstavitele existovalo. Druhý z předpokladů musí být splněn alternativně, tj. buď péče o společnou domácnost zůstavitele (výkon faktických úkonů v péči o společnou domácnost či o zůstavitele) nebo odkázanost výživou na zůstavitele (nemusí zde jít o stav právní, ale i pouze faktický).

K dědění ve třetí skupině jsou povoláni sourozenci zůstavitele a tzv. spolužijící osoby. Sourozenci zůstavitele jsou osoby, které mají společného alespoň jednoho předka, tj. rodiče. Každý z dědiců třetí skupiny dědí stejným dílem a pouze svůj dědický podíl; kumulace podílů (u sourozence žijícího se zůstavitelem ve společné domácnosti) je vyloučena. I mezi dědici třetí skupiny platí zásada přírůstku (akrescence) dědických podílů. Nedědí-li spolužijící osoba, dochází k přírůstku ve prospěch ostatních spolu-dědiců vždy. Nedědí-li sourozenec zůstavitele, dochází k akrescenci tehdy, neuplatní-li se tzv. reprezentační právo, tj. nenastoupí-li na dědický podíl sourozence jeho dítě, tj. ve vztahu k zůstaviteli neteř či synovec. Zákon hovoří pouze o dětech sourozence; nepřipadá tedy v úvahu reprezentační právo ve prospěch jeho dalších potomků jako je tomu v případě upraveném v ust. § 473 odst. 2 obč. zák. Nedědí-li žádný z dědiců předcházejících skupin, dochází k dědění ve skupině čtvrté, kde dědí prarodiče zůstavitele, tj. příbuzní zůstavitele v linii sestupné, v řadě přímé, ve druhém stupni. Příbuzenství může být založeno buď pokrevně nebo osvojením. K dědění jsou povolání prarodiče z obou stran, každý z nich stejným dílem. Nedědí-li některý z prarodičů, dochází k přírůstku jeho uvolněného dědického podílu ve prospěch ostatních z prarodičů. K uplatnění reprezentačního práva ve prospěch potomků prarodičů (tj. ve vztahu k zůstaviteli k jeho tetám a strýcům) dochází až tehdy, nedědí-li žádný z prarodičů zůstavitele (srov. dikci ustanovení § 475a obč. zák.:"...nedědí-li žádný z nich..." ve srovnání s dikcí ustanovení § 473 odst. 2, věta první obč. zák.: "Nedědí-li některé dítě,...", resp. ustanovení § 475 odst. 2 obč. zák.: "Nedědí-li některý ze sourozenců,...").