Zahraniční vojenský odboj

Základní informace - Zahraniční vojenský odboj

Název práce: Zahraniční vojenský odboj

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2012

Poznámka: PRÁCE ZDARMA

Zahraniční vojenský odboj

     Zahraniční vojenský odboj se konstituoval ve dvou hlavních, zásadně politicky i ideologicky odlišných centrech. Šlo o Velkou Británii a SSSR.

     Pro vytváření československých jednotek v zahraničí bylo typické problematické překonávání nedůvěry vlád hostitelských zemí, přesto se hned po obsazení zbytku Čech a Moravy v březnu 1939 začaly formovat první zahraniční vojenské jednotky, Češi a Slováci se hlásili do cizích armád i jako dobrovolníci. V dubnu 1939 se ustavila Československá zahraniční vojenská skupina v Polsku s centrem v Krakově. Tvořilo ji asi 10 000 mužů pod vedením gen. Lva Prchaly. V Polsku nalezl zázemí i početně slabší (asi 1000 mužů) Československý legion pod velením pplk. Ludvíka Svobody. Polská vláda jej uznala teprve po vypuknutí války a legion se zapojil do bojů po boku polské armády. Po porážce Polska přešla část příslušníků těchto jednotek do Rumunska a odtud na Střední východ. Větší část byla při ústupu po kapitulaci Polska zajata Rudou armádou a internována až do napadení SSSR Německem v roce 1941.

     Do Francie se stahovali dobrovolníci z protektorátu, odhodlaní zapojit se do války proti nacistům. Někteří prošli legionem v Polsku, jiní přicházeli přes tzv. balkánskou cestu, někdy i s oklikou přes Blízký východ, hlásili se také dobrovolníci z občanské války ve Španělsku. Snahy o vytvoření samostatné československé jednotky však ztroskotaly na odporu oficiálních míst, ani francouzská armáda o naše vojáky nejevila zájem. Ti tedy vstupovali do cizinecké legie. V září 1939 ustavila československá vojenská mise, která zahájila nábor dobrovolníků. Po napadení Francie Německem v roce 1940 se soustředili v samostatné jednotce pod vedením gen. Jaroslava Čiháka a podíleli se na obranných bojích. Bojů se zúčastnili vojáci 1. a 2. čs. pěšího pluku a čeští letci. Ústupových bojů při napadení Francie se účastnilo více než 11 000 Čechoslováků. Jejich ztráty dosáhly 1 600 mužů. Po pádu Francie bylo asi 4000 příslušníků čs. jednotek evakuováno do Velké Británie, kde vytvořili základ čs. zahraničního vojska podléhajícího prozatímní vládě.

     V průběhu roku 1940 vznikaly samostatné československé jednotky ve Velké Británii, řada letců sloužila přímo v RAF. Českoslovenští piloti jako příslušníci 310. a 312. stíhací a 311. bombardovací československé perutě si obzvláště v bitvě o Anglii vedli tak skvěle, že si vydobyli obrovskou úctu. Další byli zařazeni do britských nebo polských leteckých jednotek. Více než 500 jich v boji padlo. Pozemní vojsko bylo soustředěno v Československé samostatné brigádě, jíž velel gen. Bedřich Neumann. Jednotka se podílela na ostraze britského pobřeží, vykonávala strážní službu na letištích a jiných vojenských objektech a později zasáhla do bojů po invazi do západní Evropy. V anglických a skotských základnách prošly výcvikem i příslušníci paradesantních výsadků, jež pak byli s různým posláním vysíláni na území protektorátu.

     První výsadek z Velké Británie na naše území se uskutečnil již v roce 1941 (operace Benjamin), nebyl však úspěšný. Zpočátku měli parašutisté za úkol pouze obnovit kurýrní spojení nebo přepravit do protektorátu pro odboj důležité materiály, později už převládaly mise špionážní, sabotážní a teroristické. Prvním výsadkem s teroristickým úkolem (a také jediným, který atentátní činnost úspěšně zrealizoval), byl výsadek Anthropoid, vysazený do protektorátu s dalšími dvěma skupinami (zpravodajská Silver A, transportní Silver B) koncem prosince 1941. Parašutisté rtm. Jan Kubiš a rtm. Josef Gabčík podřídili veškerou svoji činnost splnění zadané mise – atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ve spolupráci s domácím odbojem a dalšími parašutisty, shozenými do protektorátu v období od prosince 1941 do dubna 1942 tento úkol splnili. 27. 5. 1942 v ranních hodinách se jim podařilo Heydricha v Praze překvapit při cestě na letiště a Kubišem hozená bomba protektora zranila. Ačkoliv se zranění nezdálo být vážné, upadl do komatu a 4. června zemřel.

     Nacisté okamžitě rozpoutali teror, jemuž padlo za oběť mnoho českých vlastenců, obec Lidice byla 10. 6. 1942 srovnána se zemí a zrada parašutisty Čurdy přivedla gestapo na stopu samotných parašutistů, skrývajících se v kryptě kostela Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. 18. 6. 1942 zde byli překvapeni oddíly SS a po boji se zastřelili. Neuzavřela se tím pouze kapitola operace Anthropoid, v kryptě se totiž skrývali i parašutisté z jiných skupin, utíkajících se před stanným právem. Ad acta bylo možné založit i spisy výsadků Bioscop a Out distance, prvního mrtvého zaznamenal desant Tin, mající za úkol atentát na Emanuela Moravce a zahynul i jeden člen řídícího výsadku Silver A. Nacisty podnikané razie pak vedly k likvidaci všech sedmi výsadkových skupin, působících dosud na území protektorátu (Steel, Zinc, Intransitive, Antimony, Bivouac) unikal jen Silver B, který však svoji misi neuskutečnil a stáhnul se do ilegality. Atentát a následné fašistické běsnění zaznamenaly velkou odezvu ve světě a umožnily jak exilové vládě v Londýně, tak politické reprezentaci v SSSR, mnohem lepší vyjednávací pozici v žádostech o podporu odboje a v jednáních o politickém uspořádání poválečné ČSR.

     Na území protektorátu působily také výsadky ze SSSR, jejichž odlišnost od výsadků ze Západu byla naprosto evidentní. Zatímco parašutisté, shazovaní z Velké Británie, skákali v malých skupinách, disponovali osobními, snadno přenosnými zbraněmi, plnili mise spíše nebojové a pohybovali se v civilním oblečení, výsadky sovětské, mající působit jako jakýsi protipól západním skupinám, seskakovaly v početných oddílech těžce vyzbrojených uniformovaných vojáků, jejichž hlavním posláním byl partyzánský boj. Západní a sovětští parašutisté spolu zrovna ideálně nevycházeli, i když je spojoval společný cíl. Několik nic netušících členů desantu nebo i celých výsadků z Anglie bylo dokonce u nás i na Slovensku na příkaz NKVD nebo z vůle velitelů ruských partyzánských skupin popraveno (výsadek Courrier 5 byl například ruskými partyzány, jednajícími na pokyn NKVD, rozbit, okraden o vysílačku a šifry a jeden jeho člen kvůli protestům popraven).

     Na Blízkém východě se ocitla v problémech část českých a slovenských dobrovolníků, kteří uvízli na území Sýrie, tehdy ovládané Francií. Mnozí se zapojili do bojů proti francouzských jednotkám, oddaným vichystickému režimu. Posléze z nich vznikly československé oddíly, začleněné do britských sil na území Palestiny. Zde se zformoval čs. pěší pluk (Čs. pěší prapor 11-Východní ) pod velením pplk. Karla Klapálka. Rekrutoval se z uprchlíků z protektorátu a částečně z vojáků, uvolněných z internace v SSSR. Zasáhl do bojů proti italskému a německému expedičnímu sboru v severní Africe (Tobruk) a poté posílil čs. jednotku ve Velké Británii. V květnu 1943 tam vznikla Československá samostatná obrněná brigáda. Ta se po invazi na evropský kontinent mimo jiné účastnila pod velením gen. Aloise Lišky bojů proti nacistům u Dunkerque.

     Největší československé jednotky se zformovaly na území SSSR. Jejich základ tvořili jednak vojáci internovaní v SSSR po pádu Polska, jednak Češi a Slováci žijící v SSSR, uprchlíci z protektorátu i zajatci a přeběhlíci ze slovenské armády vyslané na východní frontu vládou Slovenského státu. Napadení SSSR Německem a vznik protihitlerovské koalice pomohly při utváření čs. vojenské jednotky v SSSR. Z internace byly propuštěny zbytky Polského legionu a postupně doplňovaly jednotku, která procházela výcvikem v Buzuluku, další Češi a Slováci, uvolnění na základě amnestie ze sovětských vězení a táborů nucených prací. Počty příslušníků čs. jednotek v SSSR dosáhly z původních 16 000 až na 60 000 osob.

     Do bojů proti nacistickým armádám zasáhli vojáci 1. čs. samostatného praporu pod velením plk. Ludvíka Svobody v březnu roku 1943 u Sokolova. Prapor utrpěl velké ztráty a byl doplněn a rozšířen na 1. čs. samostatnou brigádu, v roce 1944 pak na 1. čs. armádní sbor v SSSR gen. Kratochvíla. Čechoslováci byli od podzimu 1943 trvale nasazeni na frontě a podíleli se na osvobozování Ukrajiny, Běloruska, Polska a Československa. Příslušníci sboru byli vysoce ceněni i sovětským velením. Na východní frontě padlo více než 2 500 československých vojáků.

     Češi a Slováci nebojovali jen v pravidelných armádách protihitlerovské koalice. Často vstupovali do partyzánských oddílů na okupovaném území. Na podzim roku 1942 se vytvořila z krajanů žijících v bývalé Jugoslávii partyzánská Brigáda Jana Žižky z Trocnova, která operovala převážně na území Slovinska. Bojovalo v ní 1000 Čechů a Slováků. V květnu 1943 přešel na východní frontě k sovětským partyzánům oddíl slovenských vojáků vedených kapitánem Janem Nálepkou. Ten pak velel 1. čs. partyzánskému oddílu a padl v listopadu 1943 při boji o město Ovruč. V téže době přešlo na Krymu k partyzánům skoro 3 000 dalších slovenských vojáků, kteří se zapojili do boje proti nacistům. Německé velení proto stáhlo slovenskou armádu pro nespolehlivost z východní fronty.

Literatura:

Čornej, P. a kol. Kdy, kde, proč a jak se to stalo v českých dějinách. Praha: Reader´s digest, 2001.
Sládek, O. Přicházeli z nebe. Praha: Naše vojsko, 1993.
Šolc, J. Bylo málo mužů. Praha: Merkur, 1990.