Vznik a vývoj sokolského hnutí a sokolské atletiky v Ústí nad Orlicí

Základní informace - Vznik a vývoj sokolského hnutí a sokolské atletiky v Ústí nad Orlicí

Vznik a vývoj sokolského hnutí a sokolské atletiky v Ústí nad Orlicí

Typ práce: Rigorózní práce

Rozsah práce: 302 stran

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Mgr. Vlastimil Kolář

Datum obhajoby: 2014

Hodnocení od vedoucího práce: Výborně

Hodnocení od oponenta práce: Výborně

Hodnocení od odborné komise: Výborně

Stažení práce

Získejte práci prostřednictvím internetového bankovnictví a dopřejte autorovi co nejvyšší podíl ze zisku za jeho práci. Zašlete 450 Kč na č.ú. 1041664027 / 3030, do pole variabilní symbol uveďte číslo 0668 pro odlišení zvolené práce a do textového pole (např. do pole „Popis příkazce“) napište Vaší emailovou adresu. Práce Vám bude zaslána do 24 hodin od doručení požadované částky.

Úvod - Vznik a vývoj sokolského hnutí a sokolské atletiky v Ústí nad Orlicí

Sedmnáctý listopad 1989 a následný vývoj událostí v bývalém Československu byly pro celou tehdejší společnost zajisté významným zlomovým okamžikem. Změny, které následují po listopadové sametové revoluci, se začínají rychle projevovat ve všech oblastech naší společnosti.
V návaznosti na změny politické a společenské se začínají měnit i podmínky v oblasti tělesné výchovy a sportu. V minulosti štědře plynoucí tok státních dotací do jednotlivých sportovních odvětví se v nových, tržně ekonomických podmínkách značně omezuje, což má za následek rozpad monopolní jednotné tělovýchovné organizace, do té doby reprezentované Československým svazem tělesné výchovy. Začínají se vytvářet jednotlivé sportovní federace, vznikají samostatné tělovýchovné a sportovní organizace. Zásadním způsobem se mění financování nejen sportu jako takového, ale na tvrdé tržní prostředí si musejí zvykat právě nově vznikající samostatné sportovní a tělovýchovné subjekty.
Jednou z organizací, která téměř po čtyřiceti letech nedobrovolného exilu, relativně v tichosti, bez humbuku a významné pozornosti sportovní veřejnosti obnovila svoji činnost, byla Československá (později Česká) obec sokolská. To samozřejmě přineslo mnoho pozitivního, neboť tato organizace, od počátků své existence jedna z nejvýznamnějších i nejpočetnějších, se i po obnovení své činnosti hlásí k původnímu sokolskému heslu „Tužme se !“ Již v roce 1992 se tak cca v osmistech vzkříšených sokolských jednotách „tuží“ přibližně jedna třetina z celkového počtu všech členů. Na druhé straně se však objevily i problémy a to např. s navrácením bývalého sokolského majetku. O jak závažný problém šlo, svědčí údajně celkem více jak 700 soudních žalob proti tělovýchovným jednotám a sportovním klubům, podaných do konce července 1992 ústředím Československé obce sokolské.
Rovněž historie tělovýchovy v Ústí nad Orlicí je úzce spjata se Sokolem a sokolským hnutím. Tento tělocvičný spolek, v dobách jednotné tělovýchovy zastřený mlčením a uklizený pod pokličku odborů ZRTV, má v Ústí nad Orlicí bohatou tradici a jeho počátky můžeme hledat v osmdesátých letech 19. století, snad i dříve.
Sokol položil v Ústí nad Orlicí základy tělovýchovné tradici, kterou později pomáhala utvářet i DTJ, FDTJ, Sportovní klub, Orel i TJ Jiskra Ústí nad Orlicí. Na sokolských základech vzniká v Ústí nad Orlicí také lehká atletika, nejdříve v podobě tzv. tělocviku prostého, později v samostatném oboru atletiky. Někteří členové oddílu atletiky, která dodnes patří k předním sportovním odvětvím v rámci města, okresu i kraje, dosáhli skvělých sportovních úspěchů. Významným představitelem sokolské atletiky a nejúspěšnějším atletem města Ústí nad Orlicí je pan Václav Čevona, účastník mistrovství Evropy v letech 1946 a 1950 a olympijských her v roce 1948 a 1952.
Jelikož mě problematika sokolského hnutí zajímá, rozhodl jsem se vypracovat rigorózní práci z oblasti regionálních dějin tělesné výchovy a sportu, konkrétně jsem se pokusil zachytit historický vývoj Sokola a sokolské atletiky v Ústí nad Orlicí.
Na základě hlavního cíle jsme si vytyčili dílčí úkoly rigorózní práce:
sestavit chronologický přehled důležitých událostí Sokola Ústí nad Orlicí a podat přehled o jeho vývoji
zmapovat podmínky pro činnost této tělocvičné organizace
zachytit význam Sokola a lehké atletiky pro rozvoj sportu v Ústí nad Orlicí
zachytit vytváření samostatných sportovních odborů v rámci Sokola, zmapovat podmínky a příčiny jejich vzniku
zachytit podmínky a příčiny vzniku atletického sportovního odboru v rámci Sokola Ústí nad Orlicí
poodhalit osobnosti, které se podílely na rozvoji sokolského hnutí a sokolské atletiky v Ústí nad Orlicí
podat přehled o sportovním vývoji nejlepšího ústeckého atleta, olympionika Václava Čevony, se zaměřením na podmínky jeho sportovního vývoje, podmínky a prvky jeho tréninku

Obnovení ústavnosti po pádu Bachova režimu

Chceme-li správně pochopit veškeré souvislosti spojené se vznikem a rozvojem sokolského hnutí a sokolské atletiky v Ústí nad Orlicí, musíme tyto skutečnosti začlenit do doby, v níž byly položeny základy sokolského hnutí jako takového. A nejen to. Je potřeba znát i základní fakta o době, která tomuto období předcházela.
V literárně-historických dokumentech se často setkáváme s pojmem „Bachův absolutizmus“. Tento termín se vžil pro politický systém habsburské monarchie padesátých let 19. století, což na první pohled svádí k myšlence dominantního postavení ministra vnitra Alexandra Bacha v tehdejším rakouském vládním systému politické moci. Bach však nebyl nejmocnějším úředníkem císařského dvora, byl pouze jedním z nejvýznamnějších spolutvůrců a vykonavatelů habsburského absolutizmu. Svojí důsledně byrokratickou činností se však stal symbolem a „…vnější fasádou nové pevné budovy … výkonné moci“ neoabsolutistického systému tehdejšího habsburského konglomerátu.
Za Bachovy éry se nesmělo téměř nic. Bachova politická filozofie totiž vycházela z přesvědčení, že je nutné potlačit všechnu vnější i vnitřní opozici. Všemocný stát a jeho přisluhovači v čele s Bachem ordinovali a kontrolovali v duchu byrokratických nařízení a předpisů, co občan smí i nesmí říkat, co může dělat či psát, jak se má oblékat nebo za jakých podmínek může např. cestovat za svými příbuznými. Na denním pořádku byla cenzura tisku.
Rovněž spolkový život byl striktně omezen předpisy. Podle spolkového zákona z listopadu 1852 bylo možné založit spolek pouze po předchozím úředním povolení. Veškeré akce a schůze musely být předem nahlášeny na příslušném policejním komisařství, aby se jich mohl vždy zúčastnit vyslaný policejní komisař.
Úsilí vídeňské vlády o centralizaci státní moci bylo provázeno zesílenou germanizací. A proto od poloviny 50. let 19. století mizí ze škol čeština a je nahrazována němčinou a to nejen na středních školách, ale i v rostoucím měřítku také v základním školství.
Ještě dříve než nový režim začal s uplatňováním germanizačních tendencí, rozpoutal policejní perzekuci proti všemu pokrokovému a demokratickému. Ze všeho nejdříve se vypořádal s představiteli radikálního demokratického hnutí z let 1848 – 1849. Zatčeni byli Josef Václav Frič, Emanuel Arnold, Karel Sladkovský, Karel Sabina, Vilém Gauč a další. Vlídnější tvář pak ukázal během let 1854 – 1856, kdy byli všichni odsouzení u příležitosti různých významných událostí (např. u příležitosti císařova sňatku v roce 1854 nebo při generální amnestii v roce 1856) amnestováni.
O něco lépe na tom byli představitelé liberálního měšťanstva, kteří sice nebyli postiženi zatýkáním a následnými soudními procesy, avšak ani jim úřady neumožňovaly aktivně se věnovat veřejné činnosti. Za všechny jmenujme alespoň Františka Palackého nebo Ladislava Riegra.
Velmi pohnuté a v konečném důsledku tragické osudy postihly tehdy nejvýznamnějšího českého novináře Karla Havlíčka. Ten musel v prosinci roku 1851, na základě císařského rozhodnutí, opustit nuceně Čechy a prakticky až do své smrti v roce 1856 zůstal zcela izolován od české společnosti ve vyhnanství v tyrolském Brixenu.
A jak prožíval atmosféru padesátých let 19. století prostý občan tehdejší české společnosti? Nebylo toho mnoho, čím by si zpestřil jednotvárnou fádnost svého života. V podmínkách stále trvajícího policejního a politického útlaku bylo velmi těžké najít nějakou činnost, která by nevzbuzovala podezření nebo alespoň nebyla omezena byrokratickými předpisy, které občanům ztrpčovaly život. Takže se provozovala především společenská zábava, jejímž vrcholem byl salónní večírek nebo masopustní bál. Avšak i na těchto akcích se často museli mít všichni na pozoru. Mnohdy se totiž mezi přítomnými nepozorovaně objevil policejní špicl, před nímž nebylo radno utrousit ani tu sebenevinnější ironickou poznámku na adresu císaře nebo mocnářství. Veškerý společenský život se odehrával převážně ve vinárnách, hostincích nebo kavárnách. Debatovat se mohlo poměrně svobodně, ale pouze v úzkém kruhu svých blízkých a velmi dobrých přátel. Pokud se však ve dveřích objevil neznámý člověk, oblečený do tmavého obleku, objednal si pivo a začetl se do novin, všichni ukončili započaté diskuse a zmlkli anebo přešli k neškodnému rozhovoru nebo nevinným anekdotám. Atmosféru v tehdejší české společnosti vystihuje historka, kterou ve svém díle Česká společnost 1848 – 1918 popisuje Otto Urban, a která se údajně vyprávěla ve vídeňské říšské radě na počátku šedesátých let 19. století: „Sedlák zapřahal po ránu koně před svým domem, když přicházející četník zjistil, že na domě chybí tabulka s popisným číslem. To byl přestupek č. 1. Sedlák se omluvil s tím, že tabulka byla v noci shozena větrem a děti ji odnesly domů, a hned pro ni běžel. Tím opustil koňský potah a dopustil se tak přestupku č. 2. Četník vešel do dvora a byl překvapen volně pobíhajícím psem bez náhubku – přestupek č. 3. Selka, která narychlo vyběhla, aby psa zahnala, zapomněla odložit kus ohořelého dřeva a dopustila se tak neopatrného zacházení s ohněm, tj. přestupek č. 4. Rezignovaný sedlák se poškrábal za uchem se zjištěním : „Teď už člověk ani ve vlastním domě neví, jak by se hnouti měl, aby se neprovinil proti zákonu“, a tím se dopustil přestupku č. 5, když hovořil neslušně a kladl četníkovi odpor.“ Tak nějak tedy, samozřejmě s notnou dávkou nadsázky, prožíval prostý člověk svůj každodenní život v období Bachovy éry.
Avšak po deseti letech byrokraticky tuhého a mnohdy i absurdního režimu, vojenských porážkách rakouských armád na italských bojištích u Magenty a Solferina v červnu 1859 a počínajících ekonomických problémech habsburské monarchie, jejíž součástí od roku 1526 byly také české země, císař František Josef I. pochopil, že chce-li zachovat celistvost a soudržnost tak nesourodého seskupení států, jakým habsburská monarchie byla na přelomu 50. a 60. let 19.století, musí nutně provést její zásadní reformu. Rakousko se tak ocitlo na osudové křižovatce, která měla určit, jakým směrem se v příštích desetiletích bude monarchie ubírat.
Již v mírovém manifestu z 15. července 1859 císař hovoří o úmyslu budovat „…vnitřní blahobyt Rakouska…“ a to především „…rozvinováním bohatých jeho duševních a hmotných sil, jakož i přiměřenými opravami v zákonodárství a ve správě…“ Přiměřené opravy nedaly na sebe dlouho čekat. V srpnu 1859 byli jako jedni z prvních propuštěni ze státních služeb ministr vnitra Alexandr Bach, šéf nejvyššího policejního úřadu Johann Kempen a císařův osobní pobočník Karl Grünne.
O otázkách eventuálních oprav politického systému habsburské moci jednala od konce května do konce září 1860 tzv. rozmnožená říšská rada. Ta přijala na závěr svých jednání koncepci tzv. historicko-politických individualit, která prosazovala rozšíření podílu občanské veřejnosti na politickém životě a obnovení ústavnosti na historických základech s přihlédnutím k tradičním zemským zřízením.
Tato hlediska se pak stala rozhodujícím pro vydání významného říšského zákona, tzv. Říjnového diplomu z 20. října 1860, který formuloval panovníkovu představu budoucího státoprávního uspořádání v monarchii. V něm se císař sice nevzdává dynastické moci, nemění se ani struktura výkonné moci, avšak zavazuje se rušit nebo vydávat zákony pouze v součinnosti se zemskými sněmy nebo říšskou radou, uznává oprávněnost volených zástupců veřejnosti spolurozhodovat při správě veřejných záležitostí, potvrzuje historické zvláštnosti jednotlivých částí říše atd. Říjnový diplom byl pak 26. února 1861 podrobněji rozpracován a rozveden v podobě souboru několika desítek zákonů nově jmenovaným státním ministrem Antonem von Schmerlingem. Ty pak císař vyhlásil v podobě další oktrojované ústavy, která vešla ve známost jako ústava Únorová neboli Schmerlingova.
Říjnovým diplomem se tedy František Josef I. zřekl absolutizmu a Schmerlingovou ústavou byly v monarchii obnoveny sice skromné, avšak demokratické parlamentní svobody. I když nové poměry všeobecně neuspokojovaly v plné míře požadavky a přání české společnosti, byly v život uvedeny možnosti, na které se deset let nedalo ani pomyslet, a které znamenaly ani ne tak proměnu politických poměrů, jako spíše změnu společenského klimatu. V lidech se najednou uvolnila nahromaděná energie národní a občanské aktivity k formování dosud umrtveného společenského života. Začaly vycházet první české politické deníky, rozkvétá intenzivní spolková činnost, začínají vznikat nové kulturní, vědecké, vzdělávací a tělovýchovné instituce. Po pěti letech obnovuje činnost i Sbor pro zřízení národního divadla, v literární oblasti dali o sobě vědět vedle již tvořících májovců i začínající lumírovci a ruchovci. Začala se rozvíjet hudba, operní tvorba, výtvarné umění, architektura, publicistika, poezie atd. Začínají se uskutečňovat zásadní reformy v oblasti školství a to na všech stupních škol. Český společenský život se tak na počátku 60. let 19. století v mohutné vlně přelil ze stínu na výsluní a nastal tak mocný rozmach českého kulturního dění.

Obnovení svobody politického tisku

V souvislosti s uskutečňovanými změnami a obnovením politického a společenského života sehrál zcela mimořádnou úlohu tisk. Noviny se v té době staly jediným masovým sdělovacím prostředkem a proto také významným způsobem nejen odrážely názory veřejného mínění, ale v drtivé většině ho také významně ovlivňovaly a spoluutvářely. Redakce jednotlivých listů se tak v mnohých případech staly zárodky budoucích politických stran.
Již na přelomu let 1859 – 1860 bylo podáno několik žádostí ohledně vydávání českého politického deníku. Policejní komisařství všechny žádosti zamítla s odůvodněním, že pocházejí z okruhu radikála a věčného rebela F.L. Riegra. A proto prvním českým politickým listem, který opět po letech vyšel, byl časopis Čas. Ten začal na počátku října 1860 vydávat Alois Krása. Čas se však nikdy nestal vůdčím politickým listem. Tím byly od ledna 1861 Národní listy, vydávané Juliem Grégrem za redakční spolupráce jeho bratra Eduarda, básníka Vítězslava Hálka a dalších. První číslo Národních listů, jehož autorem byl F.L. Rieger, obsahovalo i programový úvodník českých měšťanských liberálů, kteří již zcela otevřeně, ale v souladu s Říjnovým diplomem, požadovali národní rovnoprávnost, rozsáhlou samosprávu, ale i „…základní liberální občanské svobody jako svobodu tisku…“ Národní listy se postupně staly nejvýznamnějším politickým periodikem druhé poloviny 19. století. Dalším významným žurnálem té doby byl deník Národ, vydávaný od poloviny prosince 1863 F.L. Riegrem, jenž reprezentoval konzervativní křídlo české společnosti. Od října 1860 vycházel mladoboleslavský nepolitický list Boleslavan, jenž se od dubna 1863 přetransformoval na politický deník a stal se mluvčím radikálně demokratického proudu. Vcelku pestrou nabídku politických periodik na počátku 60. let pak ještě doplnil liberálně orientovaný Hlas a také mladočesky zaměřené Humoristické listy, vydávané J.R. Vilímkem.

Obnovení činnosti Výboru pro zřízení Národního divadla a položení základního kamene ND

Součástí společenského pohybu byl i návrat k myšlence výstavby Národního divadla. Po pěti letech tak obnovil činnost Výbor pro zřízení Národního divadla, který již v roce 1852 zakoupil na tehdejší Ferdinandově (dnešní Národní) třídě stavební parcelu. Další iniciativa na počátku roku 1861 vzešla od tehdejšího tajemníka Sboru prof. Jana Jungmanna, který vyzval český národ k tzv. krejcarovým sbírkám. Zájem o divadlo a touha po vlastní divadelní scéně vyústily v roce 1862 vystavěním Prozatímního divadla, navrženého architektem Ignácem Ullmannem. Divadlo bylo postaveno v zadní části stavební parcely určené pro stavbu Národního divadla a jeho prozatímnost spočívala především v nedostatku financí na výstavbu a provoz velkého stálého divadla. Pro český národ se pak doslova národním svátkem stal 16. květen 1868. Toho dne totiž došlo k položení základního kamene Národního divadla. Ve stejný den se také konal slavnostní průvod Prahou, kterého se zúčastnili i členové několika zájmových a profesních spolků, např. Sokola, Umělecké besedy, Hlaholu, Typografické besedy a jiných. Oslavy se pro český lid staly politickou manifestací a konaly se v průběhu května v několika etapách. Stavba Národního divadla sehrála v českém kulturním životě velmi významnou roli, neboť s jeho existencí se spojuje celá jedna generace malířů (M.Aleš, F.Ženíšek, V. Hynais, J.Mařák aj.), sochařů (J.V.Myslbek, B.Snirch, J.Mařatka, J.Štursa aj.) a architektů (J.Zítek, J.Schulz, aj.), kteří se na konečné podobě Národního divadla určitým způsobem podíleli.

Hudba a výtvarné umění 2.poloviny 19. století

Tvůrcem nového proudu v české hudební tvorbě 60. let 19. století se po svém návratu ze Švédska stal Bedřich Smetana. Dirigoval v Hlaholu a v Prozatímním divadle. Pomáhal Umělecké besedě s přípravou a organizací různých koncertů a festivalů. Je autorem několika sborových skladeb (např. Tři jezdci r.1862), psal hudební kritiky pro Národní listy v letech 1864 – 1865 a je zakladatelem české národní opery (Braniboři v Čechách r. 1863, Prodaná nevěsta r.1866 atd.). V 70. letech pak do hudebního života vstoupili další známí skladatelé Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich a Leoš Janáček.
Výtvarné umění 60. – 80. let 19. století odráželo nálady obrozeneckého nadšení a romantizmu spojené s pohledem na současný život. Nejvýraznějším představitelem tohoto proudu se stal malíř Josef Mánes, jenž se ve svých dílech zaměřil především na život prostého venkovského lidu. Je autorem výzdoby pražského orloje, kterou provedl v letech 1865 – 1866. Dalšími náměty jeho tvorby jsou portréty a zejména krajiny, jejichž ztvárněním probouzel v lidech vlastenecké cítění a národní hrdost. Mánes je také autorem praporů nejznámějších zájmových spolků té doby Hlaholu a Sokola. Myšlence slovanské vzájemnosti a životu pobaltských Slovanů, zejména Černohorců se ve svém díle věnoval Jaroslav Čermák. Mezi významné malíře tohoto období dále patří Karel Purkyně, Soběslav Pinkas a Adolf Kosárek, kromě již zmíněných malířů tzv. generace Národního divadla.
Generace sochařů a architektů se v 60. a 70. letech 19. století soustředila jednak na dostavbu Pražského hradu (J.Kranner, J.Mocker), obnovu venkovských kostelů (F.Schmoranz), opravy kulturních památek (Prašná brána, Karlštejn) a jednak se podílela na stavbě a výzdobě Národního divadla (viz.generace Národního divadla). V 80. a 90. letech projektovali a vystavěli významné objekty jako bylo Rudolfinum (1876 – 1884, architekti J.Zítek a J.Schulz, stavitel V.Vejrych), kostel sv. Václava na Smíchově (1881 – 1885, architekt A.Barvitius, stavitel J.Linhart a V.Milde) nebo Národní muzeum (1885 – 1900, projektoval J.Schulz).

Školské reformy

Rozsáhlé a velmi důležité reformy se v 60. letech uskutečnily v oblasti školství. Od roku 1862 se začalo na obecných školách opět vyučovat v českém jazyce. Postupně se začala uplatňovat tzv. Exner-Bonitzova reforma. Podle ní se spojila šestiletá gymnázia s prvními dvěma ročníky filozofických studií na universitě a tím vznikla gymnázia osmiletá a samostatná Filozofická fakulta, rovnocenná s ostatními fakultami na univerzitách. V roce 1863 získává česká technika vysokoškolský statut a výuka probíhá jak v češtině, tak v německém jazyce (v r. 1869 se rozdělila na českou a německou).
V květnu 1864 přijal český sněm na svém zasedání návrhy dvou zákonů. Prvním byl návrh zákona o rovném právu obou zemských jazyků na středních školách, což v praxi znamenalo, že druhý zemský jazyk bude povinným vyučovacím předmětem na gymnáziích i reálkách (zákon schválen 25. května 1864). Druhým byl návrh zákona o rozdělení gymnázií na česká, německá a oboujazyčná. Školství významně ovlivnila i tzv. Prosincová ústava z roku 1867, která zajišťovala každému národu monarchie právo na vzdělání ve svém jazyce. Důležitým se stal i zákon z května 1868 o vztahu školy a církve, který byl součástí tzv. májových zákonů. Tento zákon odstranil neomezený dohled církve nad školstvím, čímž se školy úplně vymanily z vlivu katolické církve. Díky Hasnerovu školnímu zákonu z května 1869 o všeobecné povinné školní docházce se podařilo ve druhé polovině 19. století v českých zemích téměř vymítit analfabetizmus. Tehdejší ministr vyučování Leopold von Hasner svým zákonem podstatně zmodernizoval zastaralé předpisy a prodloužil povinnou školní docházku o dva roky ( od 6 do 14 let věku dítěte). Triviální školy byly nahrazeny pětiletou školou obecnou po níž si mohl žák vybrat některou výuku gymnaziální nebo mohl pokračovat na tříleté škole měšťanské atd.

Rozmach spolkového života

Pádem Bachova režimu a obnovením konstituce v říjnu 1860 se české společnosti otevřely po letech všeobecné nesvobody nevídané možnosti, jak uvolnit nahromaděnou energii národní a občanské aktivity. A jelikož pro vznik politických stran ještě nedozrál čas, našlo si české měšťanstvo v dané chvíli přirozenější způsob realizace. Začalo se organizovat v malých či větších sdruženích, zájmových a profesních spolcích, vzdělávacích nebo podpůrných institucích. Česká společnost tak začala poznávat zcela jiný způsob života, než na jaký byla doposud zvyklá. Dosavadní sklíčenou uzavřenost lidí a nezájem o společenské dění vystřídalo vzájemné setkávání ve větším kolektivu, řešení nejrůznějších problémů spojených s fungováním spolků, organizování či zajišťování akcí, odpovědnost za společný majetek nebo svěřené finance. Řadoví členové postupně objevovali smysl, výhody i řehole spolkového života a dobrovolné práce v kolektivu. Navíc přitom zpravidla rozvíjeli i svůj zájem, kvůli němuž do spolku vstoupili. Na druhé straně mnozí do spolku vstupovali z přesvědčení o své vlastenecké povinnosti. A právě dlouho potlačované možnosti projevu národní hrdosti a vlastenectví měly následně v mnohých případech na svědomí někdy až přehnaně vystupňovaný nacionalizmus vůči korporacím německým. Spolky byly také ekonomicky soběstačné. Žily z příspěvků svých členů, finančně se obešly bez státních dotací i sponzorských darů a tím pádem vychovávaly k angažovanosti, spoluodpovědnosti a disciplíně .
Tyto organizace poté sehrály důležitou roli zejména v počátcích spolkového života, kdy nahrazovaly existující vakuum na české politické scéně 60. let 19. století. Veřejnost, zvláště pak měšťanstvo, nabídnuté možnosti plně využilo a během několika let dokázalo vybudovat stovky těchto „…ostrůvků občanské pospolitosti.“ Nerodily se ovšem lehce, neboť až do roku 1867 stále platil spolkový zákon z listopadu 1852. Podle něho směl spolek zahájit činnost pouze tehdy, pokud k tomu měl výslovné povolení. Rakouské úřady se však po vydání Říjnového diplomu a Schmerlingovy ústavy chovaly v posuzování žádostí daleko shovívavěji než tomu bylo před rokem 1860, kdy se jakékoliv spolčování považovalo za podezřelé, a proto takřka nemožné. Zákon o spolkovém právu z 15.listopadu 1867 podstatně upravoval spolkový zákon z roku 1852. Vycházel totiž z opačného pojetí, tzn., že za povolený spolek byl pokládán ten, který nebyl do čtyř týdnů od jeho úředního ohlášení zakázán. Souběžně s tímto zákonem došlo k vyhlášení dalšího zákona, který měl rovněž značný podíl na dalším formování intenzivního spolkového života. Zákon o spolčovacím právu (shromažďovací zákon) povoloval veřejná shromáždění v uzavřených místnostech i pod širým nebem a rovněž veřejné průvody a vymezoval podmínky jejich zákonného konání. I přesto, že oba zákony neznamenaly naprostou svobodu spolčování, neboť obsahovaly řadu omezení, podstatným způsobem přispěly k uvolnění a rozšíření spolkové činnosti, z níž se postupem času vyvíjela činnost budoucích politických stran.
Spolkovou činností se povznesla i umrtvená nálada české společnosti. Spontánní vzedmutí občanské aktivity poté napomohlo i dynamičtějšímu vývoji i v jiných oblastech jako byla ekonomika nebo podnikatelská sféra. Spolková činnost se tak stala fenoménem druhé poloviny 19. století, který nastartoval po předešlém desetiletí útlaku a perzekuce duchovní i hmotnou obrodu českého národa.

Zájmové spolky

Než-li se začneme podrobněji zabývat Sokolem, který měl pro národní život z mnoha vznikajících spolků bezpochyby největší význam, zmíníme se nejprve o některých sdruženích, jež stála u zrodu spolkového hnutí v českých zemích a významně se zapsala do jeho historie.

Závěr - Vznik a vývoj sokolského hnutí a sokolské atletiky v Ústí nad Orlicí

Cílem této rigorózní práce bylo podat přehled o historickém vývoji tělocvičné jednoty Sokol Ústí nad Orlicí a jejího atletického odboru od vzniku této sokolské organizace, až po období ztráty své původní identity v roce 1948.
   Na základě dostupných historických materiálů jsme se snažili podrobně zmapovat stěžejní události vývoje ústeckoorlického Sokola, přiblížit podmínky jeho vzniku a počátečního rozvoje koncem 19. století spolu se snahou o vybudování vlastní sokolovny v prvním desetiletí 20. století.
   Z našeho pohledu zajímavou pasáží rigorózní práce je kapitola zachycující činnost ústecké jednoty za I. světové války a účast ústeckých sokolů při památné obraně republiky na území Slovenska v roce 1919, což je jednou z nejvýznamnějších kapitol historie nejen ústecké jednoty, ale sokolského hnutí vůbec.
   Důležitým obdobím v dějinném vývoji Sokola Ústí nad Orlicí je konec dvacátých a počátek třicátých let minulého století, kdy se v jednotě vytvořily podmínky pro vznik samostatných sportovních odborů včetně odboru atletického, což můžeme chápat jako určitý průlom do konzervativních sokolských názorů na zařazování sportovních aktivit do činnosti Sokola.
   Druhá polovina třicátých let minulého století pak byla ve znamení narůstání mezinárodního napětí a obav z dalšího válečného konfliktu, což vedlo mimo jiné i k zavedení branné činnosti do programu sokolských jednot. Poměrně širokou škálu činností, od nočních pochodů, zdokonalování se ve střelbě až po nácvik situací při vyhlášení leteckého poplachu zařadila do svého programu i ústecká jednota.
   Jednou z nejtragičtějších kapitol v historii Sokola, ale zároveň na kterou mohou být nejen ústečtí sokolové právem hrdi, je období Protektorátu za II. světové války. Někteří členové jednoty se zapojili do odboje, pomáhali organizovat ilegální činnost odbojových skupin, udržovali spojení se zahraničím a v neposlední řadě se podíleli i na úspěšném plnění úkolů československých parašutistů vysazených z Anglie. Někteří působili v československých zahraničních jednotkách. Mnozí však za tuto činnost zaplatili tím nejcennějším, svým životem.   I díky těmto statečným lidem však mohl přijít 8. květen 1945 a s ním i osvobození Československa. Čest jejich památce.
   Poválečný vývoj ústeckého Sokola je charakterizován snahou ústeckých sokolských činovníků o zachování identity jednoty v duchu Tyršova odkazu a principů demokracie. To však bylo znemožněno komunistickým převratem v únoru 1948 a následným potlačením a umlčením sokolských tradic na více jak čtyřicet let.
   Z velkého množství událostí spojených s historií tělocvičné jednoty Sokol Ústí nad Orlicí byly vzhledem k rozsahu rigorózní práce vybrány jen ty nejpodstatnější a uspořádány tak, aby bylo možno přehledně se seznámit s dějinami ústecké sokolské jednoty. Jedním z cílů práce bylo také poukázat na to, že Sokol měl v Ústí nad Orlicí vliv nejen na rozvoj tělovýchovy a sportu, ale také na veřejný život ve městě.
   Dále jsme se v rigorózní práci zaměřili na historii sokolské atletiky. Chronologicky jsme se snažili uspořádat nejvýznamnější události spojené s rozvojem tohoto v Ústí nad Orlicí úspěšného sportovního odvětví.
   Jelikož záznamy o výkonech z období před vytvořením samostatného atletického odboru jsou neúplné a někdy i nepřesné, nebylo možné zodpovědně vyhodnotit výkonnostní úroveň atletů v tomto období. Teprve až se vznikem atletického odboru v rámci Sokola se v archívech vyskytují podrobnější a systematické zápisy o výkonech sokolských atletů.
   Při vzniku této práce jsme se přesvědčili, jak velký význam pro regionální historii a rozvoj sportu mají osobnosti ochotné obětovat mu svůj volný čas. Velkého uznání v tomto směru zasluhuje osobnost Františka Stránského, bohužel dnes již zesnulého, bývalého výborného závodníka, obětavého organizátora a funkcionáře ústecké sokolské jednoty, bez něhož by atletika v Ústí nad Orlicí asi nebyla tam, kde v dnešní době je.
   Další velmi významnou osobností ústecké atletiky je Václav Čevona, zasloužilý mistr sportu, který především svými sportovními výkony přispěl k nebývalé popularitě atletiky v Ústí nad Orlicí. Při mapování jeho sportovní kariéry jsme se zaměřili na nejpodstatnější vlivy, které formovaly jeho osobnost sportovce. Snažili jsme se zachytit nejdůležitější okamžiky jeho výkonnostního vývoje, jeho nejlepší výsledky, podmínky pro sportovní přípravu a způsob tréninku, který byl na tehdejší dobu značně pokrokový.

Klíčová slova - Vznik a vývoj sokolského hnutí a sokolské atletiky v Ústí nad Orlicí

Vznik sokolského hnutí, vývoj sokolského hnutí, sokolská atletika, obnovení svobody politického tisku, Obnovení činnosti Výboru pro zřízení Národního divadla, Hudba a výtvarné umění 2. poloviny 19. století, Školské reformy, rozmach spolkového života, Zájmové spolky, Hlahol, Svatobor, Umělecká beseda, Profesní a odborné spolky, Vznik prvních tělocvičných, sportovních a turistických organizací

Obsah - Vznik a vývoj sokolského hnutí a sokolské atletiky v Ústí nad Orlicí

1    ÚVOD
2    TEORETICKÁ ČÁST

   2.1   OBNOVENÍ ÚSTAVNOSTI PO PÁDU BACHOVA REŽIMU
    2.1.1   Obnovení svobody politického tisku
      2.1.2   Obnovení činnosti Výboru pro zřízení Národního divadla a položení základního kamene ND
      2.1.3   Hudba a výtvarné umění 2. poloviny 19. století
      2.1.4   Školské reformy
   2.2   ROZMACH SPOLKOVÉHO ŽIVOTA
      2.2.1   Zájmové spolky
         2.2.1.1    Hlahol
         2.2.1.2    Svatobor
        2.2.1.3    Umělecká beseda
      2.2.2   Profesní a odborné spolky
2.2.3   Vznik prvních tělocvičných, sportovních a turistických organizací
2.3   VZNIK SOKOLA PRAŽSKÉHO A HISTORIE SOKOLSKÉHO HNUTÍ

3    PRAKTICKÁ ČÁST

3.1   ZALOŽENÍ SOKOLA V ÚSTÍ NAD ORLICÍ A POČÁTKY JEHO ČINNOSTI
DO ROKU 1899
3.2   ČINNOST ÚSTECKÉ JEDNOTY V LETECH 1900 – 1912
3.3   STAVBA SOKOLOVNY A OSLAVY 25. VÝROČÍ ZALOŽENÍ ÚSTECKÉ JEDNOTY
3.4   ČINNOST SOKOLA ÚSTÍ NAD ORLICÍ V OBDOBÍ I. SVĚTOVÉ VÁLKY
3.5   28.ŘÍJEN 1918 V ÚSTÍ NAD ORLICÍ
3.6   ÚČAST ÚSTECKÝCH SOKOLŮ V BOJÍCH PROTI ARMÁDĚ MAĎARSKÉ REPUBLIKY
RAD V ROCE 1919
3.7   ČINNOST ÚSTECKÉ JEDNOTY V SAMOSTATNÉM ČESKOSLOVENSKU
V LETECH 1919 – 1926
3.8   ŽUPNÍ SLET VÝCHODOČESKÉ SOKOLSKÉ ŽUPY PIPPICHOVY A OSLAVY
ČTYŘICETILETÍ ÚSTECKÉ JEDNOTY V ROCE 1927
3.9   ČINNOST ÚSTECKÉHO SOKOLA V LETECH 1928 – 1934
3.10   ČINNOST ÚSTECKÉ JEDNOTY V DOBĚ NARŮSTÁNÍ VÁLEČNÉHO OHROŽENÍ
ČESKOSLOVENSKA V LETECH 1935 – 1938
3.11   DOPAD MNICHOVSKÉ DOHODY NA ČINNOST ÚSTECKÉ JEDNOTY
3.12   ČINNOST ÚSTECKÉHO SOKOLA V DOBĚ PROTEKTORÁTU DO KONCE
ROKU 1940
3.13 ZASTAVENÍ ČINNOSTI SOKOLA A JEHO ROZPUŠTĚNÍ NA PODZIM ROKU 1941
3.14   ODBOJOVÁ ČINNOST A PERZEKUCE ČLENŮ ÚSTECKÉHO SOKOLA V OBDOBÍ
NACISTICKÉ OKUPACE
3.15   POVÁLEČNÝ VÝVOJ A ČINNOST ÚSTECKÉ JEDNOTY DO ROKU 1947
3.16   ČINNOST A VÝVOJ ÚSTECKÉ JEDNOTY PO ÚNORU 1948
3.17   VÁCLAV ČEVONA A JEHO VÝKONNOSTNÍ VÝVOJ
3.17.1   Počátky sportovní kariéry Václava Čevony
3.17.2   Atletická kariéra Václava Čevony
3.17.3   XIV letní olympijské hry v Londýně v roce 1948
3.17.4   Trénink Václava Čevony
3.17.5   Zhodnocení sportovní kariéry Václava Čevony

4    ZÁVĚRY

5    SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ