POPPER, K. Otevřená společnost a její nepřátelé II

Základní informace - POPPER, K. Otevřená společnost a její nepřátelé II

Název práce: POPPER, K. Otevřená společnost a její nepřátelé II

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2012

Poznámka: PRÁCE ZDARMA

POPPER, K. Otevřená společnost a její nepřátelé II

Sir Karl Raimund Popper (28. června 1902 Vídeň – 17. září 1994 Londýn) byl filosof rakouského původu, který od roku 1945 žil v Londýně. Byl významným představitelem moderní teorie vědy a filosofie. Jeho vědecká činnost je zastoupena i na poli logiky, fyziky, biologie, sociologie a politologie.
Své filosofické, sociologické a politologické názory pojmenoval jako kritický racionalismus. V sociologii vystupuje Popper jako odpůrce totalitních ideologií, včetně marxismu, kde odmítá jeho předpoklad objektivní historické nutnosti a možnosti vědeckého společenského předvídání, které je na ní založeno.
Měl blízko k novopositivistům Vídeňského kruhu, i když nepřijal jejich teorii verifikace. Podle logického positivismu se vědecké hypotézy získávají indukcí, neboli zobecňováním. Oproti tomu Popper ukázal, že každý pokus o empirické neboli zkušenostní zdůvodnění indukce končí nekonečným regresem, tedy postihem. Pravdivost vědecké teorie podle něj nelze dokazovat, ale jen empiricky testovat. Základem vědeckého poznání tedy není verifikace (potvrzení), ale falsifikace. Pouze ta teorie, kterou je možné podrobit falsifikaci, tedy vysadit ji možnosti vyvrácení, je vědecká, tím větší hodnotu má pro vědu. Netřeba trvat na tom, co teorii potvrzuje; spíše hlídat to, co by ji mohlo vyvrátit. Konečná pravda neexistuje, existuje pouze přibližování se k pravdě neustálým vylučováním falsifikovaných teorií, hovoříme o evoluci vědy. K evoluci, vývoji vědy dochází právě díky falzifikaci: tím, že něco popřeme, získáváme nový prostor pro otevření dalších, nových otázek.
Důsledkem jeho pojetí vědeckého poznání je obrana otevřeného myšlení a otevřené společnosti. Síla vědy netkví tolik v tom, že se její tvrzení dají dokázat, nýbrž v tom, že musí být formulována tak, aby se dala vyvrátit. Právě tak síla demokracie nespočívá v tom, že by vybírala ty nejlepší k vládě, nýbrž že každou vládu lze běžnými prostředky (volbami) odvolat.
Snad důležitější než Popperova vědecká činost je jeho fundovaný rozbor totality. Zveřejnění Otevřené společnosti a jejích nepřátel právě v roce 1945 bylo významným impulsem ve zpracování následků jednoho, právě poraženého, z totalitních systémů tehdejší doby a v právě probíhajícím boji svobodného myšlení s dalším z nich. Popperovy znalosti a analýza uzavřených struktur tehdejší politiky ukazují na jejich účel – totalitní moc za každou cenu. Moc snažící se skrýt za tu či kterou ideologii – právě končící fašismus, a dále expandující komunismus. A Popper protí nim staví model otevřené a pluralitní společnosti, z které teprve může vzejít skutečný pokrok. Zastával i nezbytnost sociální zodpovědnosti společnosti.

Popper se ve své knize Otevřená společnost a její nepřátelé II. zabývá filosofií Karla Marxe, se kterou se snaží polemizovat. Na druhou stranu je však patrné, že si Popper Marxe jako osobnosti váží a dokonce tvrdí, že právě on nám v mnoha směrech otevřel oči a v podstatě návrat k sociálním vědám před Marxem není myslitelný. Popper zdůrazňuje, že Marx ze všech sil toužil pomáhat utlačovaným, snažil se vytvořit vědecké zbraně k boji, který měl vést ke zlepšení osudu velké většiny lidí. Přes všechny tyto Marxovy zásluhy jej však Popper nazývá falešným prorokem, neboť prorokoval vývoj dějin a jeho představy se nenaplnily. Oklamal tak řadu inteligentních lidí vírou, že historické proroctví je vědecký způsob, jak se zabývat problémy společnosti.
Marxova filosofie je postavena na teorii sociologického determinismu. Marx učil že věda má přinášet praktické výsledky. Filosofie je věda, která nepřináší praktické výsledky, pouze interpretuje svět, v němž žijeme. Podle Marxe by však mohla a měla učinit více. Na počátku své dráhy Marx napsal: „Filosofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit!“. Marxův věrohodný argument, že věda může předpovídat budoucnost, pokud je budoucnost predeterminována v minulosti, ho přivedl k falešné představě, že přísně vědecká metoda musí být založena na přísném determinismu.
Zřejmě největším přínosem sociologa Marxe podle Poppera je to, že zpochybnil psychologismus. Tím otevřel cestu k pronikavějším pojetím této speciální oblasti sociologických zákonů a k pojetím sociologie, která je částečně autonomní. Výstižnou formulací Marxovy opozice k psychologismu, což je teorie, podle níž veškeré zákony života společnosti musí být zjednodušitelné na psychologické zákony „lidské přirozenosti“, je teze: „Bytí lidí není určováno jejich vědomím, nýbrž naopak, jejich vědomí je určováno jejich společenským bytím“. Naproti tomu stojí psychologismus vycházející z toho, že společnost je produktem vzájemného působení myslí jednotlivců, tudíž společenské zákony jsou redukovatelné na psychologické zákony, protože události života ve společnosti jsou výsledkem motivů lidí. Marx však zastává jiný názor. Podle něj lidské myšlení, potřeby, obavy, naděje či motivy jsou spíše produktem života ve společnosti nežili jeho producenty. Marx však připomíná, že v určitém smyslu je struktura našeho sociálního prostředí lidských výtvorem, že instituce a lidské tradice jsou výsledkem lidského jednání a jsou lidským rozhodováním změnitelné. To však neznamená, že jsou vysvětlitelné prostřednictvím motivů lidí, jejich tužeb či potřeb. Jen málo společenských institucí je vybudováno vědomě, většina prostě jen vyrostla jako nezáměrný výsledek lidského jednání. Navíc většina z toho mála vědomě vytvořených institucí, například nově založená univerzita, se nevyvíjí podle plánu a to opět díky nezáměrným společenským dopadům jejich záměrného vytváření.
   Popper se snaží vyvrátit nejen psychologismus, ale i konspirační teorii společnosti, která vychází z toho, že cokoli se ve společnosti stane - zejména takové dění jako válka, nezaměstnanost, bída - je výsledkem přímého záměru několika mocných lidí. Popper však namítá, že život společnosti není jenom střetnutí sil mezi nepřátelskými skupinami, ale je to dění uvnitř pružné a křehké sítě institucí a tradic, které této síti vytváří řadu nepředvídaných reakcí. Popper se domnívá, že prvořadým úkolem sociálních věd je pokusit se analyzovat tyto reakce a předvídat je.
   Další problematikou, jíž se Popper zabývá, je Marxův ekonomický historicismus. Marx tvrdí, že společenské jevy musí být vysvětlitelné historicky a že se musíme snažit rozumět každému historickému období jako historickému produktu předešlého vývoje. Marx předpokládá, že cílem historického vývoje je svoboda. Uznává však, že nejsme čistě duchovní bytosti, že nejsme zcela svobodni ani schopni někdy plné svobody dosáhnout, protože nemůžeme a nikdy nebudeme moci osvobodit se úplně od nutností pracovní zátěže. Jediné, čeho lze dosáhnout, je zlepšit podmínky práce, aby byly důstojné pro člověka. Marx tvrdil, že klíč k dějinám se musí hledat ve vývoji vztahů mezi člověkem a jeho přírodním prostředím a v jeho ekonomickém životě, nikoli v jeho životě duchovním. Proto označujeme Marxovu verzi historicismu za ekonomismus. Podle Marxe musí být ústředním úkolem vědecké historie, která je podle něj totožná se sociální vědou jako celkem, vysvětlení rozvoje výrobních podmínek. Tak jako se musí s přírodou potýkat divoch, aby uspokojil své potřeby, tak se s ní musí potýkat i civilizovaný člověk a to ve všech společenských formách. S tím, jak se člověk vyvíjí, rostou i jeho potřeby, ale zároveň se rozšiřují i výrobní síly, které tyto potřeby uspokojují. Podle Marxe je tak marné očekávat, že by bylo možné přepokládat nějaké změny prostřednictvím politické revoluce. To by vedlo jen k tomu, že jedna skupina vládců by uvolnila místo druhé skupině. Jedině sociální revoluce může něco zásadně změnit. Marx tvrdí, že každá sociální revoluce se vyvíjí následujícím způsobem. Materiální podmínky výroby rostou, dokud se nedostanou do konfliktu se sociálními a právními poměry. Pak nastává epocha sociální revoluce. Se změnou ekonomické základny dochází pomalu k převratu. Nové produktivnější vztahy však nevzniknou, dokud nevyzrají materiální podmínky jejich existence uvnitř staré společnosti.
   Popper však odmítá Marxův historicismus, ale plně souhlasí s jeho teorií ekonomismu. Popper vychází z toho, že jakékoli studium společnosti může jen získat, jestliže bude prováděno s ohledem na ekonomické podmínky dané společnosti.
   Důležitým místem Marxovy filosofie je podle Poppera i jeho teorie třídních bojů. Marx vycházel z toho, že dějiny jsou poháněny a lidské osudy determinovány třídním bojem a nikoli bojem národů. Marx tvrdí, že bytí člověka je určováno jeho místem ve společnosti, jeho třídní situací. Jak již bylo zmíněno, člověk může být svobodný jedině tehdy, pokud se emancipuje od výrobního procesu. Marx se táže, jak je možné se emancipovat od výrobního procesu a odpovídá si, že jedině tím, že svoji práci předáme jiným. Z toho vyplývá, že vyšší stupeň svobody lze získat jen zotročením jiných lidí, tedy rozštěpením lidstva na třídy. V třídní společnosti však spolu jednotlivé třídy lidí neustále bojují. Třídní systémy se pak mění s výrobními podmínkami, neboť na těchto podmínkách závisí způsob, jakým mohou vládci ovládané vykořisťovat. K vytvoření Marxem vysněné beztřídní společnosti jsou však zapotřebí jak dělníci, tak kapitalisté. Tím, že kapitalista žene lidi k výrobě pro výrobu, nutí je vytvářet materiální výrobní podmínky, které jedině mohou tvořit reálnou základnu vyšší společenské formy, jejíž zásadou je svobodný rozvoj každého člověka. Členové společnosti si tak musí uvědomit svou třídní situaci i třídní zájem. Třídně uvědomělý proletář je podle Marxe dělník, který si je nejen vědom své třídní situace, ale který je na svou třídu hrdý a je si jistý jejím historickým posláním k tvorbě lepšího světa. Velkým nebezpečím této Marxovy třídní teorie podle Poppera je, že pokud je brána příliš vážně, svádí k tomu vysvětlovat si veškeré politické konflikty jako boje mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými. Pak může být například světová válka chápána jako válka mezi revolučními chudými zeměmi a bohatými. To je pak druh interpretace, jímž by se dala omluvit každá agrese.
   Nyní se dostáváme k bodu, který je pravděpodobně nejstěžejnější v Popperově analýze Marxe. Tímto bodem je Marxova teorie státu – jeho teorie bezmocnosti veškeré politiky. Právně politický systém je nutné podle Marxe brát jako jednu z nadstaveb na výrobních silách ekonomického systému. V Manifestu se přímo říká: „Politická moc ve vlastním smyslu slova je organizované násilí jedné třídy k potlačení druhé. Marx si ve své teorii státu neklade otázku, jak by měl stát fungovat, co by měl vykonávat, ale ptá se: Co je to stát? Snaží se odhalit podstatu právních institucí. Podle Marxe nemohou mít politika, všechny právní a politické instituce, jakož i všechny politické boje primární důležitost. Politika je bezmocná. Nemůže nikdy rozhodujícím způsobem změnit ekonomickou realitu. Nejdůležitější funkcí politiky je sledovat, zda změny v právně politické stránce drží krok se změnami v sociální realitě, tj. ve výrobních prostředcích a ve vztazích mezi třídami. Podle Marxe je v zásadě každá vláda dokonce i vláda demokratická diktaturou vládnoucí třídy nad ovládanými. V Manifestu se říká: „Moderní státní moc je jen výborem, který spravuje ekonomické záležitosti celé buržoazie.“ Co nazýváme demokracií není podle této teorie ničím jiným nežli formou třídní diktatury, která je v určité historické situaci nejpříhodnější. Stejně jako je stát za kapitalismu diktaturou buržoazie, tak po sociální revoluci bude nejprve diktaturou proletariátu. Ale tento proletářský stát podle Marxe ztratí svou funkci poté, co se zlomí odpor staré buržoazie. Proletářská revoluce tak povede ke společnosti s jedinou třídou, ke společnosti beztřídní, kde nemůže existovat žádná třídní diktatura. Tak stát zbavený všech funkcí vlastně vymizí.
   Marx se snaží i o analýzu kapitalistického ekonomického systému. Předpokládá, že v tomto systému je každému člověku zaručena svoboda, rovnost před zákonem a spravedlnost. Neexistuje žádná třída privilegovaná před zákonem. I cena za všechno zboží je spravedlivá, v tom smyslu, že se všechno zboží kupuje a prodává úměrně k průměrnému množství práce potřebné pro jeho reprodukci. Toto je samozřejmě jen idealistická představa, protože Marx se domníval, že dělníci jsou obvykle podváděni. Avšak vycházel z této idealizované premise a snažil se dokázat, že ani za takového výtečného právního systému by ekonomický systém nefungoval takovým způsobem, aby se dělníci mohli těšit ze své svobody. Navzdory této spravedlnosti by na tom nebyli dělníci lépe než otroci. Jestliže jsou totiž chudí, mohou prodat jen sami sebe, své ženy a děti na pracovním trhu za tolik, kolik bude nutné. To znamená, že za celou svoji pracovní sílu nedostanou víc než nejnutnější prostředky pro svou existenci. Tímto způsobem došel Marx k tomu, co by se dalo označit za rozdíl mezi formální a materiální svobodou. Formální nebo právní svoboda se ukazuje být nedostatečná k tomu, aby zajistila svobodu, jež je podle něj cílem historického vývoje lidstva. Na čem záleží, je reálná tedy ekonomická nebo materiální svoboda. Té lze dosáhnout pouze osvobozením se od bídy. Ve státě se pak může stát, že ekonomicky silný jedinec může tyranizovat jedince ekonomicky slabého a může jej tak okrádat o jeho svobodu. Musí tak být vytvořeny společenské instituce vynucené státní mocí, které ochraňují ekonomicky slabé před silnými. Stát musí dohlížet na to, aby nikdo nemusel sjednávat žádnou nespravedlivou smlouvu ze strachu z hadu nebo z ekonomického krachu. To pochopitelně znamená zrušit zásadu nevměšování se do ekonomického systému. Lidé tak podle Marxe musí požadovat, aby politiku neomezené ekonomické svobody nahradila plánovaná ekonomická intervence státu.
   Popper s Marxovou teorií státu nesouhlasí. Upozorňuje na to, že to, co marxisté přezíravě označují za „pouhou formální svobodu“, je vlastně demokracie, tedy právo lidí soudit a rozpustit svou vládu. Popper zdůrazňuje, že právě tato formální svoboda je jediný známý nástroj, jímž můžeme jako občané chránit sami sebe před zneužíváním politické moci, je to kontrola vládnoucích ovládanými. A protože politická moc může kontrolovat moc ekonomickou,je politická demokracie také jediný prostředek ke kontrole ekonomické moci ovládanými. Popper rovněž vytýká marxistům rozkol mezi teorií a praxí. Uvádí, že marxisté nikdy nespoléhali na Marxovo učení o bezmocnosti politické moci. Zkrátka pokud měli příležitost k jednání nebo k plánování jednání, obvykle předpokládali,stejně jako kdokoli jiný, že politické moci lze užít ke kontrole moci ekonomické. Nikdy nerozpoznali plný význam demokracie coby jediného známého prostředku, jak této kontroly dosáhnout.
   V Kapitálu, svém životním díle, Marx analyzoval základní ekonomické síly a sebevražedné historické tendence období, které nazýval kapitalismem. V předmluvě Marx vysvětluje: „Konečným cílem tohoto díla je objasnit ekonomický zákon pohybu moderní společnosti,“ aby se mohl prorokovat její osud. V Kapitálu je zpracováno pouze to, co Marx nazývá prvním krokem své argumentace, totiž analýza základních ekonomických sil a jejich vliv na vztahy mezi třídami ve společnosti. Druhý krok vedoucí k závěru, že sociální revoluce je nevyhnutelná a třetí krok o předpovědi beztřídní socialistické společnosti jsou však v Kapitálu pouze nastíněny. Popper se snaží rozebrat právě v Kapitálu pouze nastíněný druhý a třetí krok.
Příchod socialismu má podle něj tyto premise: kapitalismus vedl k eliminaci všech tříd na dvě, tedy početně malou buržoazii a rozsáhlý proletariát. Rostoucí bída však přinutila druhou třídu vzbouřit se proti vykořisťovatelům. Závěrem je potom vítězství dělníků a vytvoření beztřídní společnosti. Popper připouští, že závěr o vítězství dělnictva je možný, ale pochybuje o tom, že vítězství dělníků musí nutně vést k beztřídní společnosti. Podle Poppera neexistuje žádný myslitelný důvod, proč by si jednotlivci tvořící proletariát měli udržet svou třídní jednotu, když přestane působit tlak boje proti společnému nepříteli. Jakýkoli konflikt zájmů může kdykoli rozdělit dříve jednotný proletariát do nových tříd a to povede k dalšímu třídnímu boji. Nejpravděpodobnější je podle Poppera takový vývoj, kdy lidé u moci v okamžiku vítězství, tedy revoluční vůdci, vytvoří novou vládu, novou vládnoucí třídu nové společnosti.
   Nejdůležitější premisou druhého kroku Marxova proroctví je předpoklad, že kapitalismus musí vést k hromadění bohatství buržoazie a bídy dělnické třídy. Marx tvrdí, že závěrem této premise je, že všechny třídy kromě buržoazie a proletariátu zaniknou a v rostoucí bídě se proletariát sjednotí. Marx se rovněž domnívá, že toto napětí nelze odstranit a nutně vede k proletářské sociální revoluci. Popper s ním však polemizuje. Podle něj obě tyto předpovědi vývoje ve společnosti jednoznačně z premise nevyplývají. Přiznává, že rostoucí bída dělníků a bohatství buržoazie svědčí pro zánik střední vrstvy společnosti. Zároveň však upozorňuje, že rostoucí zbídačování musí ve společnosti vyvolat odpor, dokonce i povstalecké bouře. Předpokladem Marxe však je, že zbídačování nelze zmírnit, dokud nezvítězí sociální revoluce. To však podle Poppera znamená, že dělníci budou neustále stejně vykořisťováni a jen stěží se stanou v Marxově slova smyslu třídně uvědomělými, hrdými na svou třídu a čekajícími na novou beztřídní společnost. Popper v této Marxově teorii revoluce považuje za nejškodlivější, že může překročit v násilnou revoluci až občanskou válku. Popper jednoznačně násilnou revoluci neodmítá, ale zdůrazňuje, že každá takováto revoluce násilím by měla mít jediný cíl a to ustanovení demokracie, tedy možnost veřejné kontroly vládců a jejich případné odvolání. Upozorňuje rovněž, že dlouhodobější násilí může vyvolat vládu silných jedinců, tedy revoluce snažící se o zrušení tyranie tak může vést k tyranii další.
   Marx je přesvědčen, že kapitalistická soutěž vede kapitalistovu ruku. Nutí kapitalistu k hromadění kapitálu. Tím pracuje proti vlastním ekonomickým zájmům, protože hromadění kapitálu má tendenci přivodit pád zisků. Přestože však pracuje proti osobním zájmům, pracuje v zájmu historického vývoje; neúmyslně pracuje pro socialismus. Při kumulaci kapitálu totiž dochází k tomu, že dělníci od kapitalisty dostávají pouze existenční mzdy a začínají si uvědomovat své vykořisťování. Marx tvrdí, že kapitalismus si nemůže dovolit zmenšovat bídu dělníků, neboť mechanismus ekonomického hromadění kapitálu udržuje kapitalistu pod silným ekonomickým tlakem, který pak kapitalista přesouvá na dělníky, aby sám tlaku nepodlehl. Proto kapitalisté podle Marxe ani nemohou dělat kompromisy a vyhovět požadavkům dělníků, i kdyby chtěli. Proto Marx tvrdí, že jedinou cestou je sociální revoluce vedoucí k socialismu, neboť kapitalismus nelze zreformovat.
   Marxova teorie hodnoty je v knize Otevřená společnost a její nepřátelé zmíněna Popprem jen okrajově, přestože autor přiznává, že se pro společnost se jedná o uhelný kámen Marxova vyznání. Sám Popper však tvrdí, že tato teorie je podle něj pouze okrajovou částí Marxovy filosofie. Přes toto tvrzení však jeho teorii spíše obhajuje, nežli napadá, jak tomu bylo doposud.
   Marxovu teorii hodnoty Popper vysvětluje na příkladě tesaře. Když potřebujete tesaře, musíte mu zaplatit za hodinu. Když se ho zeptáte, proč je některý pracovní výkon dražší než druhý, poukáže na to, že je v něm více práce. Navíc kromě práce samotné musíte zaplatit i potřebný materiál, například dřevo. Když se nad tím hlouběji zamyslíte, do ceny dřeva se musí promítnou jeho těžba, zpracování apod. Taková úvaha vede ke všeobecné teorii, že musíte zaplatit za pracovní výkon nebo za zboží, přibližně v poměru k množství práce v něm obsažené, tj. množství pracovní doby nutné k jeho zhotovení.
   Marx tedy definuje hodnotu zboží jako průměrné množství pracovní doby nutné k jeho zhotovení. Jeho myšlenka nadhodnoty pak vychází z otázky: „Jak kapitalista dosahuje zisku?“ Když budeme předpokládat, že své zboží prodává kapitalista za pravou hodnotu, to znamená podle pracovní doby nutné k výrobě zboží, pak jediný způsob, jak vydělat je zaplatit dělníků méně, než je plná hodnota jejich výrobku. Tak mzda dělníka není není rovna množství pracovní doby, po kterou vyráběl. Tak celou hodnotu , kterou dělník za den vytvoří, můžeme rozdělit na dvě části: na hodnotu, jež se rovná jeho mzdě, a na zbytek, který nazývá Marx nadhodnota, což je zisk kapitalisty. Marx však tvrdí, že doba, za kterou si dělník vyprodukuje výrobky na svou mzdu, je mnohem kratší než doba, po kterou pracuje pro zisk kapitalisty. To ukazuje, že základem kapitalistického vykořisťování je vysoká produktivita práce. Produktivita práce se zvedá zejména tím, že výrobu stále ve větší míře zastupují stroje a člověk tak může vyrobit nohem více. Kapitalistické vykořisťování se tak stává reálným. Popper zde zdůrazňuje, že na této teorii spolu s jeho teorií právního systému Marx vysvětlil, že kapitalistický výrobní proces má tendenci maskovat se právní rouškou liberalismu. Tvrdil, že kapitalistický systém je nejen systém volné soutěže, ale že stojí na principu vykořisťování práce druhých.
   Marxovo historické proroctví je založeno na argumentech, které neplatí. Jeho pokus vyvodit prorocké závěry z pozorování dobových ekonomických tendencí neuspěl. Důvodem není nedostatečná teoretická základna argumentace, ale bída samotného historicismu. Zkrátka ačkoli dnes pozorujeme něco, co se jeví jako trend, nemůžeme vědět, zda se to bude zítra jevit stejně.
   Přesto všechno však musíme připustit, že Marx viděl mnoho věcí ve správném světle. Měl pravdu v tom, že systém neomezeného kapitalismu, jak jej poznal, nemůže trvat dlouho. Pravdu měl rovněž, když tvrdil, že zejména třídní boj způsobí přeměnu neomezeného kapitalismu v nový ekonomický systém. Nesmíme však zacházet tak daleko, abychom tvrdili, že vlastně předpověděl nový systém – intervencionismus = zasahování státu do hospodářství – pod názvem socialismus. To, co však Marx nazýval socialismem se velice liší od jakékoli formy intervencionismu. Marx totiž předpokládal, že vývoj oslabí politický i ekonomický vliv státu, a zatím jej intervencionismus všude posílil.
   Co bylo však autorovým cílem při psaní knihy Otevřená společnost a její nepřátelé? To nám nejlépe naznačuje předmluva k prvnímu vydání z roku 1943:
„Jestliže je v této knize adresováno pár ostrých slov několika největším intelektuálním vůdcům lidstva, nebylo mým motivem - alespoň doufám - přání umenšit jejich význam. Spíše to vyplynulo z mého přesvědčení, že má-li naše civilizace přežít, musíme se zbavit zvyku uctívat velké osobnosti. Velké osobnosti se mohou dopustit velkých chyb; jak se tato kniha snaží ukázat, někteří z největších vůdců minulosti podpořili odvěký útok na svobodu a rozum. Jejich vliv, kterému je příliš zřídka kladen odpor, nepřestává oklamávat a rozdělovat ty, na jejichž obraně závisí civilizace. Odpovědnost za toto tragické a možná i osudové rozdělení padá na nás, váháme-li s přímočarou kritikou toho, co je nepochybnou součástí našeho intelektuálního dědictví. Nebudeme-li kritizovat jednu jeho část, možná tím přispějeme k jeho úplnému zničení. Tato kniha je kritickým úvodem do politické filosofie a filosofie dějin a přezkoumáním některých zásad společenské obnovy.“