Politické procesy

Základní informace - Politické procesy

Název práce: Politické procesy

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2006

Poznámka: PRÁCE ZDARMA

Politické procesy

Politické procesy, kterým předcházely poválečné procesy s představiteli kolaborantských režimů a s jejich spolupracovníky, patřily k přirozeným jevům komunistického režimu. Používaly se zvlášť ve velkém rozsahu ve svém zakladatelském období, v letech 1948-1954, kdy jejich počet obětí dosáhl téměř dvou set tisíc. Pokles či vzestup závisely na domácích i mezinárodních politických poměrech a tvrdost rozsudků se řídila trestněprávní politikou komunistické strany.
Nekomunistické strany v českých zemích se nacházely poúnorovém převratu v takovém stavu, že se nemohly stát platformou či iniciátorem opoziční aktivity vůči komunistické straně a jejímu režimu. Silným politickým tlakem a administrativně mocenskými zákroky nové moci byly strany ochromeny, jejich organizace rozrušena nebo rozbita. Každý, byť sebemenší pokus vymknout se poslušnosti, každou vědomou či nevědomou tendenci k opozičnímu kroku režim snadno zjistil, likvidoval a trestal.
   Podmínky pro odpor proti komunistickému režimu se v průběhu roku 1948 dost rychle měnily. Bezprostředně po státním převratu se celková politická situace jevila jako velice nepříznivá. Většina funkcionářů politických stran, od kterých by se odpor dal očekávat, prožívala poúnorový šok, vyvolaný nejen snadným vítězstvím a řáděním komunistů, ale také stále širokou a hlavně hlučnou podporou, které se jim, zejména na závodech, dostávalo. K tomu přibyl i strach ze sociálních důsledků politických čistek, existenční obavy, ztráta životní perspektivy apod. Politickými impulsy pro odpůrce nového totalitního režimu byly některé tehdejší události – podivná smrt ministra Jana Masaryka, odstoupení a úmrtí prezidenta Edvarda Beneše, od února 1948 narůstající konflikt katolické církve s komunistickou mocí. Také některé mezinárodní události vyvolávaly naděje na blížící se změnu – roztržka a poté nepřátelství Moskvy a jejího mocenského bloku s Jugoslávií, veřejně vyhlášené 28. června 1948, předpovědi politického uvolnění mezi Východem a Západem, které povede k mocenskému zvratu v Československu. Některé kroky komunistické politiky považovali odpůrci režimu z řad bývalých politických činitelů za slabost moci, např. snadný odchod do emigrace nebo snahu vlády o dohodě s církví. Mnozí věřili v krátkodobou existenci komunistické moci pro její neschopnost řešit složité společenské problémy. Nemálo bylo však i zastánců názoru o dlouhodobém trvání režimu odmítajících užívané srovnání s přechodným obdobím německé okupace.
   Únoroví vítězové, funkcionáři a velká část členů KSČ prožívali opojení z nabyté moci. Zneužívali svého mocenského postavení a kromě toho, že plnili příkazy vyšších míst, jejich perzekuční zásahy byly projevem politické msty, osobních zájmů a také strachu „o vítězství“, ze ztráty moci. Komunistické vedení dalo impuls procesu, který se pak vymkl jejich kontrole.
     Po několika měsících znatelně slábl poúnorový šok a přibývalo těch, kteří jej už překonali. Také hospodářské obtíže, které se odrazily v zásobovacích poruchách v létě 1948, vyvolávaly nespokojenost mezi dělníky, dokonce i mezi komunisty. Sociální motivy a existenční obavy rozšiřovaly základnu možného odporu a záhy se začaly promítat ve veřejných projevech proti režimu a proti jeho oficiální politice- od neumělých letáků, kterých přibylo zejména před květnovými parlamentními volbami, až po masová veřejná vystoupení na sokolském sletu v červenci a při pohřbu prezidenta Beneše v září 1948.
Také politický exil se teprve formoval a styky jednotlivých exilových politiků s politickými přáteli doma byly v počátcích. Silný poúnorový emigrační proud, zejména z českých zemí, neslábl po celý následující rok. Emigranti pocházeli ze všech sociálních vrstev a ze všech českých a slovenských politických stran, včetně komunistické. Odchod velkého počtu občanů znamenal sice ztrátu pro hospodářství a kulturu, ale neohrožoval jejich chod. Politici a činitelé bývalých nekomunistických stran, kteří odešli do exilu, se teprve v novém prostředí usazovali, hledali a navazovali politické kontakty a vytvářeli předpoklady pro exilovou politickou činnost. Teprve v roce 1949 se podařilo ustavit vrcholný orgán v podstatě poúnorového exilu – Radu svobodného Československa. Ve spojení s domovem převažovaly kontakty mezi jednotlivci a zaměřovali se hlavně na výměnu informací o politické situaci doma i v exilu.
Nezávisle na této tvořící se linii domácího a exilového politického odporu působil i jiný druh odboje, v r. 1948 mimořádně aktivně. Zpravodajské orgány, zejména okupačních velmocí v západním Německu a také některé exilové instituce, vysílaly do Československa svoje spolupracovníky z řad emigrantů jak se zpravodajskými úkoly, tak s politickými úkoly k podnícení odporu proti režimu a navázání kontaktů s účastníky domácího odboje. Jakmile se v roce 1949 zostřila ostraha hranic, byli často zatýkáni.
Na formování a vývoj politického odporu měly vliv tři vnitropolitické události roku 1948. První byl trvalé vyostřování rozporu mezi komunistickou mocí a katolickou církví. Druhou událostí byl XI. všesokolský slet 19. – 27. června 1948. Už na předsletových župních cvičeních zaznívala hesla proti režimu a samotný slet byl již zcela v jejich duchu. Jejich počínání na sletě bylo po únoru 1948 prvním masovým a veřejně projeveným odporem. Komunistické vedení reagovalo na sletové události vyhlášením politické očisty Sokola. V průběhu sokolské čistky došlo k dalšímu veřejnému a masovému projevu odporu proti režimu při pohřbu prezidenta Beneše 8. září 1948. Veřejné demonstrace následující rychle po sobě komunistické vedení vystrašily. Tvrdá odpověď komunistického vedení a zostření represí nebylo pouhou momentální reakcí na události. Šlo o potvrzení trvalého politického kurzu., který se rozvíjel a stupňoval. Události při Benešově pohřbu byly bezprostředním podnětem vzniku táborů nucené práce a myšlenky na vystěhování „reakce“ z měst.
Perzekuce se stala jednou z oficiálních forem vládnutí, běžně používaných všemi komunistickými i státními institucemi. Perzekuce se neomezovala jen na jednu hlavní osobu, dopadala na celé rodiny včetně dětí, příbuzných a přátel dědičně. Perzekuce měla rozličné motivy, podobu i stupně. Důvodem se stávaly politické názory nebo bývalé členství v nekomunistických stranách, náboženská víra, příslušnost k národnostní menšině či jinému národu, příbuzenské nebo přátelské svazky s osobami nepohodlnými režimu, odpor ke vstupu do zemědělských družstev, dřívější i současná činnost v některých zájmových a náboženských organizacích, jako byl např. Sokol, Junák nebo náboženská společnost svědků Jehovových a různé sekty. I v armádě proběhly politické čistky v masovém rozsahu. K nejzávažnějším projevům perzekuce a masové nezákonnosti patřilo porušování svobody náboženského vyznání.
Kromě politických procesů v pravém slova smyslu, tj. obvinění za trestné činy proti republice, existovaly i procesy motivované čistě politicky. Jejich oběti nebyly obviněny z protistátní činnosti, avšak třeba z neplnění dodávek potravin nebo například za cenové přestupky.
V Československu proběhly dvě vlny velkých politických procesů: jedna v letech 1948 – 1954, druhá na samém počátku sedmdesátých let. V prvém případě těsně po státním převratu a v době zakladatelského období režimu, ve druhém po srpnové invazi roku 1968, tedy v době sovětské okupace a znovuoživení režimu inspirovaného duchem 50. let. První vlna se vyznačovala nesrovnatelně větší krutostí trestů.
Zvláštní místo v politických procesech zaujímaly monstrprocesy. Jejich iniciátoři a výrobci je konstruovali tak, aby doma působily otřesně, aby šokovaly. Jejich politická působivost měla překročit hranice státu a měla mít mezinárodní ohlas. Tomu odpovídalo jak politické zaměření, výběr obětí, příprava i průběh přelíčení, tak vykonstruovaná míra zločinů a krutost trestů. K nejznámějším československým monstrprocesům patřily soudy s církevními představiteli, s vedením záškodnického spiknutí (M. Horáková s spol.), proces s V. Žingorem a spol. a s tzv. vedením protistátního spikleneckého centra (R. Slánský a spol.). Soudní přelíčení se změnila v divadlo s vypracovaným scénářem a s vybraným obecenstvem.
Mimořádně závažnou kapitolu v historii politických procesů, zejména v zakladatelském období režimu, tvořily rozsudky za trestnou činnost vyprovokovanou, podněcovanou nebo kontrolovanou Státní bezpečností. Pracovníci Státní bezpečnosti pronikali do ilegálních odbojových skupin, nebo prostřednictvím svých agentů činnost skupin ovlivňovali, kontrolovali a nabádali k aktivitě a některé přímo organizovali a řídili.
Éra veřejných monstrprocesů skončila v roce 1953. Tím však boj a ostražitost komunistů neustala, protože následné procesy v roce 1954 probíhali s vyloučením veřejnosti a bez dříve obvyklé propagandy. Stejně skromné byly procesy v letech 1954-1955 se sociálními demokraty, původně připravované také jako jeden velký monstrproces. Obdobně církevní procesy byly neveřejné. Komunistické vedení přestalo mít od roku 1953 na veřejných politických procesech zájem. Příčinou tohoto nového postoje byly politické změny probíhající v Sovětském svazu a v zemích jeho bloku. Tam totiž začínala revize dosavadních procesů směřující k rehabilitacím obětí. Příčinou nezájmu vedoucích komunistů o velké a veřejné procesy byl strach. Oběti se hledaly už v jejich vlastních řadách.
   Na jaře 1948 vedení bezpečnosti varovalo před rostoucí aktivitou emigrace. Po zavraždění vedoucího činitele KSČ Augustina Schramma bezpečnost zkonstruovala teorii, že ho zavraždili bývalí mladí funkcionáři národně socialistické strany, které vyslala emigrace z Německa. Proti emigraci bylo zahájeno politické i soudní tažení. Na scénu vstoupil státní soud – s procesem Milan Choc a spol. Tento proces se konal 3.- 25. listopadu. Dalšími obžalovanými byli J. Hradil, H. Červenka, K. Ševčík, S. Sádek, J. V. Fiala, v nepřítomnosti V. Bušek, B. Bunže, F. Kovárna, Š. Benda, J. Vávra-Stařík (všichni odlouděni k smrti). Na Chocovi bezpečnost vynutila přiznání k vraždě, odvolání mu nebylo nic platné, Choc byl odsouzen a společně se dvěma dalšími popraven ve svých 24 letech. Pozdější šetření prokázalo, že vraždu M. Choc neprovedl. Politický proces s Chocem a spol. byl největším procesem vedeným přímo s emigrací.
   Akce represivních orgánů „Ostrov“ měla zajistit pracovní síly pro uranové doly v Jáchymově.
   Za úhlavní nepřátele své moci a režimu považovali vedoucí komunističtí činitelé trockisty – jimi se rozuměli odpadlíci a zrádci revoluce a Sovětského svazu. Na podzim 1949 uvěznili několik trockistů, čele s historikem a publicistou Závišem Kalandrou, který z KSČ odešel ve 30. letech. V červnu 1950 státní soud vynesl nad „trockistickou skupinou“ vysoké tresty. Mezi obžalovanými však Kalandra chyběl, protože mezitím ho „přeložili“ do jiného, politicky významnějšího procesu, jehož název byl Vedení záškodnického spiknutí, nejvíce známého a uváděného jako proces Milada Horáková a spol.
   Již v květnu 1948 byla některými vedoucími členy ČSNS (Čs. strany národně socialistické) založena neformální skupina pod vedením bývalých poslanců Milady Horákové a Josefa Nestávala. Skupina se snažila udržovat kontakty věrných členů ČSNS s exilovými politiky a předúnorovými ministry Petrem Zenklem a Hubertem Ripkou. Pomalu vznikal tzv. třetí (protikomunistický) odboj. Horáková se aktivně účastnila jeho budování. Státní bezpečnost sledovala tyto aktivity. Některým lidem se podařilo těsně před jejich zatčením utéct do zahraničí. Milada Horáková o tomto kroku též uvažovala, stále jej však odkládala, protože byla přesvědčena, že její místo je doma. Podcenila tak nebezpečí a pak již bylo pozdě. 27. září byla zatčena. Na konci procesu se z třinácti obžalovaných stali čtyři obětí politické vraždy. Trest smrti byl vykonán u M. Horákové, J Bouchala, O. Pecla a Z. Kalandry.
Odsouzeným nepomohly ani přímluvy významných světových osobností v čele s Albertem Einsteinem. Poprava odsouzených k smrti se odehrála 27. června 1950.
   Politické čistky postihly většinu generálů, mnozí z nich se navíc stali oběťmi politických procesů. Mezi nimi byli generálové Píka, Janoušek, Boček, Pelech, Přikryl, Paleček, Bartík, Mrázek, Hrabovský, Kryštof, Kováč a další. Mezi prvními, kdo skončili před soudem a posléze na popravišti byl generál Heliodor Píka. Za války vykonával funkci velitele československé vojenské mise v SSSR. Měl časté rozpory s tamějším vyslancem Z. Fierlingerem i s vedením moskevského komunistického exilu. Píka byl brzy po státním převratu 1948 propuštěn z armády, zatkli ho v květnu téhož roku a v lednu 1949 odsoudili k trestu smrti. Byl popraven 21. června 1949.
   Procesům se však nevyhnuli ani sami komunisté. StB se ostatně od r. 1950 soustředila především na hledání nepřítele ve vlastních komunistických řadách. Proces zasáhl i některé z těch vedoucích komunistů, kteří donedávna podobné procesy nařizovali a řídili.
   V sérii politických monstrprocesů první poloviny padesátých let zaujímá zvláštní místo proces s „Protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským“. Proběhl v listopadu 1952 a je běžně nazýván jako proces se Slánským a spol. Proces s centrem se od předchozím procesů výrazně lišil skladbou obviněných osob. Byli v něm totiž odsouzeni vedoucí funkcionáři komunistického režimu - Rudolf Slánský, dále dva jeho zástupci, ministr zahraničních věcí (Vladimír Clementis), několik náměstků ministra, velitelé státní bezpečnosti, vedoucí funkcionáři ústředního i krajských sekretariátů KSČ. byl členem KSČ od roku 1921. Za druhé světové války mimo jiné působil v Hlavním partyzánském štábu. Po válce byl zvolen generálním tajemníkem KSČ, stal se členem předsednictva UV KSČ.
   V roce 1951 byl Slánský zatčen, bolševiky zbaven všech funkcí, odsouzen jako hlava "protistátního spikleneckého centra" k trestu smrti a vzápětí popraven. V roce 1963 byl však Rudolf Slánský rehabilitován právně a občansky. O pět let později pak stranicky.
   Záhy po skončení posledních velkých procesů se z nich stala vlivem změněné situace přítěž. Víc než čtvrt století se představitelé režimu snažili s hrůzným dědictvím vypořádat. Ale nebyli motivováni snahou o obnovu práva a dosažení spravedlnosti, ale spíše se snažili zamaskovat rozsah nezákonností. K první revizi politických procesů v letech 1955 – 1957 přistoupilo komunistické vedení pod tlakem okolností – v okolních státech sovětského bloku začalo více či méně prověřování některých procesů a doma se množily stížnosti obětí nebo jejich příbuzných proti nezákonným rozsudkům. První amnestie v roce 1955 slibovala beztrestnost emigrantům při návratu do republiky. La plupart des hommes préfèrent le Kamagra Oral Jelly https://pilemeds.com/commander-kamagra-jelly-moins-cher.html parce qu’il est plus abordable que le Viagra Original, le Cialis Original ou Levitra Original; il offre en plus les mêmes avantages lorsqu'il s'agit de traiter le dysfonctionnement érectile. Největší amnestii, která se týkala i obětí politických procesů, udělil prezident Novotný v roce 1960. Návrat do normálního života nebyl snadný pro žádného propuštěného politického vězně.