Platón - Menón

Platón, jenž byl vlastním jménem Aristoklés, se narodil roku 427 př.n.l. do jedné z významných a bohatých rodin v Athénách. Jeho otcem byl Aristón, který pocházel z rodu krále Kodra, matka Periktioné pocházela z rodu Solóna.
Platón byl od útlého dětství vzděláván sofisty, kteří jej naučili vědám, jenž byly považovány za klíčové pro budoucího politika. Ve svých dvaceti letech potkal Platón Sókrata a již u něj, po zbývajících osm let Sókratova života zůstal. Kromě Sókratova učení a umění sofistů se však dostal do styku také se staršími filosofy, zejména pak s Hérakleitem z Efesu.
Co se týče Platónovy práce, tak kromě dialogů psal v útlém věku také básně a tragédie. To však není z hlediska jeho objevů ve filosofii podstatné. Žádný z jeho filosofických spisů neobsahuje ucelený výklad jeho pojetí filosofie, neboť jednotlivá díla vždy řeší jen dílčí problém. Výjimku mezi dialogy tvoří spisy Obrana Sokratova a Listy, jež jsou psány formou souvislého textu - monologu. Doba vzniku jednotlivých textů není známa. Jsou však, dle vývoje Platónova myšlení rozděleny zpravidla do tří období. V prvním, tzv. sókratovském období byl Platón pod vlivem Sókrata, objevuje se u něj kritičnost, skepse vůči zdánlivým jistotám a hájí Sókratovu památku, představením jeho učení. Druhé období, které je nazýváno též konstruktivním je pro Platóna nejklasičtější, neboť právě v této době vzniká jeho filosofie idejí. Platón převzal názory o nesmrtelnosti duše a jejím převtělování, o těle jako o hrobu duše a hledá ve svých pracích pozitivní řešení problémů a nalezení konečných jistot. Z tohoto období také pochází dialog Menón, který jsem si vybrala pro svou práci. Období třetí (tzv. období stáří nebo též kritické) je charakteristické tím, že Platón doplňoval, modifikoval, popř. také odmítal své dřívější názory.
Hlavním tématem dialogu Menón je stejně jako v dialozích Euthydémos nebo Protágoras učení zdatnosti. V dialogu Protágorás je toto téma ovšem mnohem více rozšířeno o důležité poznatky, v Ústavě je pak na otázku, zda-li lze zdatnosti naučit, dána jasná odpověď, totiž, že lze.
Z postav, jenž vedou se Sókratem dialog zde vystupuje šlechtický velkostatkář Menón, jenž je žákem Gorgii, kterého známe již z dialogu Gorgias. Menón zde se Sókratém řeší zásadní otázku, jestli je zdatnost věcí učení nebo cvičení. Menón v tomto dialogu vystupuje jako mladý, pyšný muž toužící po moci a jako s takovým jedná i Sókratés a po většinu rozmluvy se jej snaží umírnit v jeho řečech. Dalším partnerem v dialogu je Sókratovi Anytos – demokratický politik, který v Platónově Obraně žaloval Sókrata zastupujíce živnostníky a politiky. Anytos zde vystupuje jako muž jenž tvrdě soudí a odsuzuje sofisty coby kazitele mládeže, přestože je vůbec nezná a nevidí do jejich učení. I pro jeho odsuzování s ním Sókratés hovoří povýšeně a s ironií.
Dialog je členěn do tří částí. V první části, jak už jsem se zmínila, se řeší otázka, co je zdatnost. Sókratés se snaží dovést Menóna k odpovědi skrze logická cvičení v definicích. Přesto si tito partneři odporují v názorech, kdy Menón je přesvědčen, že zdatnost je pouhou vůlí k moci, zatímco Sókratés ji vnímá z etického hlediska.
V druhé části přichází Menón s námitkou, že není možné zkoumat to, co neznáme, čemuž Sókratés odporuje poukázáním na převtělování lidských duší. Člověk již vše zná z předchozích životů, ale musí se k tomu dopracovat postupným vzpomínáním.
Třetí část se snaží přijít na to, zda-li je možné člověka zdatnosti naučit. Sókratés zastává názor, že pokud je zdatnost vědění, lze ji naučit, ale je zapotřebí mít k tomu vhodného učitele zdatnosti. Zdatnost vychází z dialogu jako vědění, neboť je lidem prospěšná a tudíž je propojena s rozumovostí. Kdo je ale tedy učitelem zdatnosti? Anytos je přesvědčen, že jím může být jedině kalos-kagathos, nikoli sofista, zatímco Sókratés je přesvědčen, že jedině filosof je tím nejlepším učitelem. Pouze filosof totiž zastává správné mínění, jenž stojí kdesi na hranici mezi věděním a nevěděním. Není tedy dokonalý, ale dostatečně moudrý pro vzdělávání ostatních. relaxinfo Tímto zjištěním také dialog končí. Sókratovi partneři se dovídají, že zdatnosti lze naučit, nikoli vycvičit, že existuje vhodný učitel i to, jakých vlastností by měl tento učitel být.
Dialog Menón mě velice zaujal, neboť se nevěnoval tolika tématům a podotázkám jako jiné dialogy, nýbrž se zabýval pouze jednou zásadní, kterou postupně rozvíjel. Zároveň se dialog příjemně četl, jednotlivé názory byly stručně a jasně podány, pasáže nebyly zdlouhavé. Zaujalo mne také, jak se zde Platón věnuje správnému mínění, jenž je zde také značně rozebíráno a vysvětleno. A o to zkušenější nyní jsem, o co více se Platón tomuto tématu v dialogu věnoval.