Odpuštění

Žijeme ve světě, který je takový, jaký je. O tom, že není ideální, nás přesvědčuje každodenní realita. Není zde jen ideální harmonie. V jednání lidí a v mezilidských vztazích, panuje i všemožná disharmonie. Není zde jenom dokonalá, čistá láska, ale i ta nedokonalá, v podobě závislosti a manipulace. Jsou zde spory, konflikty, krize, půtky, hádky i jiné formy projevů zla a po nich psychická zranění. Někdo nám něco udělá a to pak bolí. Cítíme v tom, co se nám stalo, nespravedlnost a snažíme se ji odstranit. Jak?
Nejjednodušší reakcí na příkoří, kterého se člověku dostalo, se jeví být odplata viníkovi „ oko za oko, zub za zub“. Způsobit tomu druhému stejnou bolest, jakou způsobil on nám a ještě lépe přidat něco navíc, aby si zapamatoval, že to tak nejde.
Ukazuje se však, že pojetí spravedlnosti jednoho je odlišné od pojetí spravedlnosti druhého a že odplata s konečnou platností vůbec neřeší to, co se stalo. Někdy ani nelze odplatit tomu, kdo nám ublížil, kdo nás poškodil. Viník zemřel nebo není dostupný. V této situaci na odplatu zůstávají jenom myšlenky na pomstu. Tyto myšlenky a snahy člověka ničí. Plní jeho vědomí, drásají jeho svědomí, užírají ho a berou mu všechnu sílu a radost ze života.
Otázka pak zní, zda situace, kdy se člověk cítí ukřivděný, poškozený, pošlapaný, zneužitý, podvedený, oklamaný je možné řešit jinak než odplatou?

Všichni se protloukáme světem, kde se navzájem zraňují i lidé s dobrými úmysly. Když sami sebe investujeme do hlubokých vztahů, otevíráme svoji duši ranám nevěrnosti, ranám zrady ze strany toho druhého. Zradí nás přítel, zneužije rodič, opustí nás životní partner. Nezasloužená hluboká zranění proudí z mrtvé minulosti do naší živé přítomnosti.
Přejeme si, abychom mohli dosáhnout k určitému bolestnému okamžiku a vystřihnout ho pryč ze svého života. Bolest z minulosti se znovu a znovu vrací do našich vzpomínek a my to nedokážeme ničím zastavit. Skutečně ničím?
Na tomto místě si dovolím, ocitovat významnou židovskou filozofku Hannah Arendtovou, která ve své studii (Stav člověka) uvádí, „že neúprosný tok bolestných vzpomínek může zastavit jediná síla – schopnost odpuštění.“

Pravda je dvoustrannost života, to znamená, že všechno existující má dvě strany. Není špatné bez dobrého, stejně jako není dobré bez špatného. Když se z nadhledu podíváme na celý obraz, vidíme, že i ti, který bylo ublíženo, potřebují, aby jim někdo odpustil. A pokud potřebují odpuštění, mají další důvod k tomu, aby odpustili těm, kteří jim ublížili. Když nám někdo nespravedlivě ublíží, vždy si připadáme jako nevinní beránci. Nikdy však nejsme tak čistí, jak se nám zdá. Někdo mě může zradit, podvést, očernit a jinak ublížit a stále mohu být mírnou ovcí. Tím se nestávám automaticky dobrým člověkem. Kromě toho často sami přispíváme ke své zranitelnosti. Koledujeme si o zranění. Někdy si říkáme o bolest ne proto, že druhé příliš milujeme, nýbrž pro svoji vlastní hloupost. Naše bezúhonnost nikdy není bez poskvrnky, nikdo nejsme tak nevinní, jak se zdá, když zakusíme první vlnu nenávisti vůči člověku, který nám ublížil. Odpuštění je pro nedokonalé lidi. A nedokonalí jsme přeci všichni. Život je ve své podstatě jednoduchý. Život člověka není nic jiného než hledání jeho smyslu. Štěstí je nalezením smyslu života, nalezením Lásky.