Obranná politika

Základní informace - Obranná politika

Název práce: Obranná politika

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2011

Poznámka: PRÁCE ZDARMA

Obranná politika

Myšlenka evropské obranné politiky je stará jako lidstvo samo. Po dlouhém vývoji dospěla po roce 1998 do formy Evropské obranné a bezpečnostní politiky. Dá se říci, že její vznik je výsledkem dlouholetých diskusí na poli Evropského společenství, ale zároveň je reakcí na skončení studené války, na kterou Evropa nebyla schopná reagovat. Hlavní myšlenka přinesla snahu o vlastní schopnost zásahu v případě krize v oblasti Evropy, bez pomoci Spojených států amerických. Všechny případné vojenské operace má Evropská unie uplatňovat v souladu se svými hodnotami – ochranou lidských práv, demokracie, kulturního a historického pluralismu a snaha o udržení světového míru. Evropská obranná a bezpečností politika se opírá o zásady práva mezinárodního.

Chceme-li zkoumat obranou politiku státu, je nezbytné hned na začátku této seminární práce zmínit, že vstupem do Evropské unie v roce 2004 musela Česká republika harmonizovat svůj právní řád. Harmonizace se dotkla veškerého právního odvětví, tedy i obranné politiky státu. Počátkem roku 2009 vstoupila Evropská bezpečnostní a ochranná politika již do druhého desetiletí své existence, přičemž Česká republika se na ní podílí až od roku 2004. Proces začleňování naší země do bezpečnostních struktur evropských zemí je třeba chápat jako dlouhodobý proces, který se započal pádem komunistického režimu v roce 1989. V roce 1999 vstoupila Česká republika do Severoatlantické aliance. Harmonizace tedy probíhala postupně. Rok 1999 byl pro naši zemi zlomový také tím, že se započal proces integrace.

Historie obranné politiky států prošla rozsáhlým vývojem a změnami. Ve své seminární práci bych se chtěla věnovat nejen její historii, ale především přijetím obranné politiky naší zemí. Chtěla bych se zaměřit na její praktické využití a také na proces plánování obrané politiky Ministerstvem obrany České republiky, který spatřuji jako velmi důležitý.

Obranná a bezpečností politika

1.1 Pojem, třídění, proces vývoje

Evropská integrace se začala uskutečňovat po druhé světové válce. Bohužel se v této době Evropa rozdělila na západní – demokratické státy, na východní – státy socialistické. Západní demokratická Evropa společně se snahou rozvoje Evropského společenství položila základní kámen společné obranné politiky. „Politický výzkum související s Evropským společenstvím/Evropskou unií byl tedy zpočátku zaměřen především na vlivy vedoucí k ustanovení evropské dimenze vztahů mezi jednotlivými členskými státy a vzniku evropského politického systému“. Není cílem této seminární práce mapovat proces vývoje Evropského společenství, proto se zaměřím rovnou na konkrétní téma této seminární práce.

Hlavní mezník, jak už bylo zmíněno výše, byl rok 1989 – tedy pád komunistického režimu ve východním bloku Evropy. Samotná obranná a bezpečnostní politika se vyvinula s předcházejícího projektu Evropské bezpečnostní a obranné identity ( tzv. evropský pilíř NATO) a dočkala se přijetí všemi státy Evropské unie. Do jisté míry ji přijaly i Spojené státy Americké. Obranná a bezpečností politika je zakotvena v primárním právu Evropské unie, má své vlastní instituce a v jejím rámci se vytváří nejrůznější bojové skupiny. Termín „Evropská bezpečnostní a obranná politika“ byl poprvé použit ve Zprávě předsednictva o posilování společné evropské bezpečnostní a obranné politiky, která se stala přílohou závěrů předsednictví ze summitu Evropské rady konané v Kolíně nad Rýnem 3. 4. 6. 1999. V tomto dokumentu byly v návaznosti na vstup Amsterdamské smlouvy v platnosta Washingtonský summit NATO zahrnuty cíle deklarace ze Saint-Malo ve smyslu vybudování nezbytných kapacit, a to včetně vojenských, a příslušných struktur pro vytvoření efektivního krizového řízení v rámci petersbergských úkolů, a byly stanoveny institucionální změny k jejich dosažení.

V bezpečnostní politice se zpravidla rozlišuje a) na riziko vnější – reakce na hrozby ze zahraničí, b) riziko vnitřní – reakce na hrozby vycházející ze vnitř státu. Další třídění spatřují odborníci v tvz.hard security ( reakce na vojenskou hrozbu ze strany státu, předpokládající vojenskou odpověď) a soft security ( reakce na vnitřní i přeshraniční hrozby ze strany nestáních útvarů). Vzhledem k přítomnosti nových hrozeb již dnes není možné tyto jednotlivé kategorie od sebe odlišovat, neboť jsou spolu úzce propojeni. Dnes je nutné ke všem současným bezpečnostím rizikům přistupovat jako k jednomu celku. Bezpečnost je po konci studené války komplexní pojem.

V prosinci 1999 byl přijat tzv. Evropský základní cíl, v němž se předpokládalo, že Evropská unie bude do roku 2003 schopna vyčlenit padesát až šedesát tisíc vojáků, kteří by byli schopni okamžité pohotovosti, a byli schopni obsáhnout plochu 6000 kilometrů s trvalým nasazením jednoho roku. O rok později na Summitu v Nice byly utvořeny následující instituce:

Politický a bezpečnostní výbor
Evropská obranná a bezpečností politika / EBOP/ sleduje krizové oblasti, zajišťuje včasné varování a politické vedení operací EBOP, připravuje materiály pro jednání Rady pro vnější vztahy
Vojenský výbor – největší vojenský orgán EU
Vojenský štáb EU – spadá pod Vojenský výbor a řeší praktické otázky
Satelitní centrum EU a Situační centrum EU

Velkým mezníkem bylo přijetí tzv. Evropské ústavy. Ústava zcela nově založila legální možnost „stálé spolupráce“ v oblasti obrany, což předešlé smlouvy neumožňovaly.

Evropská ústava

Dalším posunem obsaženým v Ústavě je závazek vzájemné obrany v případě vojenského napadení členského státu či civilní či vojenské pomoci při teroristickém útoku či přírodní katastrofě. Odolávají se zde na článek 51 Charty OSN, umožňující obranné aliance.Tento závazek je problematický pro neutrální státy EU a také pro některé státy EU, které jsou členy NATO. Na druhé straně musím konstatovat, že ani ústava nepředpokládala, že by se o otázkách EBOP rozhodovalo v rámci celé Evropské unie. Velká Británie s Francií trvají na mezivládním principu a jednomyslnosti v rozhodovacích procesech. V Ústavě je stanoveno, že : „členské státy aktivně a bezvýhradně podporují společnou zahraniční a bezpečnostní politiku v duchu loajality a vzájemné solidarity. Členské státy spolupracují na posilování a rozvoji své vzájemné politické solidarity. Zdrží se jakéhokoli jednání, které je v rozporu se zájmy Unie nebo může snižovat účinnost jejího působení jako soudržné síly v mezinárodních vztazích. Rada a ministr zahraničních věcí Unie dbají na dodržování těchto zásad.“