Občanská společnost, stát a Evropská unie

Občanská společnost je prostředím, kde se filosofické myšlení může stát věcí veřejnou. Vedení cestou k rozumnosti sleduje kromě samotné péče o duši také rozumnost a řád celku, obce. Tematizací občanské společnosti se můžeme zabývat z různých pohledů – ekonomického, teologického, historického, etnologického a, což je pro nás důležité, také státovědního. Nejucelenější antickou teorií je Aristotelovo pojetí občanské společnosti. Občanská společnost je podle Aristotela totéž, co stát. Je to nějaké konkrétní společenství, mající svoji strukturu vyjádřenou v ústavě. Ústava je jednotícím občanským činitelem. Ztotožnění státu a občanské společnosti znamená určitou sevřenost a vyslovení účelu. Jednou z podob řádu je v novodobé společnosti představa racionálně fungujícího mechanismu – státu. Takový stát má neutrální povahu a jako institucionální racionalita je prostorem pro individuální aktivity. Je – li stát mechanismem, jenž má fungovat, musí být vytvořeny předpoklady pro zajištění jeho funkcí. Svým způsobem se takový mechanismus chová objektivně jako stroj, vyžadující podřízenost součástí. Stroj – stát představuje jednu z racionálních verzí. Je – li tato verze racionální, může mít stát svůj vlastní rozum, který si udržuje ritualizací myšlení. Řád, který udržuje fungování mechanismu, musí být stále ověřován. Lidé v rámci mechanismu jsou schopni řád ověřovat. Lidé vstupují do sporu o ověřování s nárokem rozumu. Teprve ověřováním může být řád legitimní. Občané ve sporu o ověřování řádu si ověřují své vlastní myšlení. Tím se ověřují také jeho osoby, vlastníci svého bytí. Občan je ve sporu tím, kdo vystavuje svoje myšlenky na veřejnost, ale zároveň chce zůstat identický. Občanská společnost je historickým společenstvím. Tím je řečeno, že stupeň její racionalizace je kvantitativně odlišný od právní racionalizace moderního státu, založeného na vládě práva. Stát může/musí konat pouze to, co mu zákon dovoluje nebo k čemu ho zmocňuje, a konat to může jen předepsaným způsobem. Společnost – a to je další rys moderního státu – nemůže být v zájmu individuální svobody a autonomie takto racionalizována. Její racionalizace se omezuje na stanovení obecně platných mezí základních práv a svobod na jedné straně a povinností na straně druhé. Pro ni platí princip „co není zakázáno, je dovoleno“. Tato svoboda umožňuje volnou manipulaci „dějinnosti“, včetně nejrůznějších předsudků, z běžné společenské konvence se vymykajícího chování atd. Vede tedy nejen k ušlechtilým a dobrým výsledkům, ale i neušlechtilým a špatným. Pokud neušlechtilé a špatné nepřekračuje právem stanovený limit (který je tím neurčitější, čím je svoboda dravější), stát proti nim může působit jen zprostředkovaně – etickou a hodnotovou orientací normativních úprav, etikou státního rozhodování a činnosti, vlivem na vzdělávací a výchovný systém v souladu s principem jeho distance od státu (její možnost je tatáž jako možnost dělby mocí a nezávislosti soudnictví). Stát nemůže být arbitrem ve věcech myšlení a svědomí. Obrana – neustávající kultivující intelektuální a morální reforma – je proto úkolem občanské společnosti a její zralost je měřitelná tím, jak si tuto nerozlučnost svobody a odpovědnost za její „kulturní“ realizaci uvědomuje.

Demokracie je sice založena na kvantitativním poměru – tento technický aspekt je důsledkem univerzální rovnosti ve svobodě – ale tato kvantitativnost může být v jednom případě masarykovsky oduševnělá, v druhém přízemní a málo odolná proti neustálému nátlaku libovůle „marginálních individuí“. Osvobození od pastoračního státu tedy vyžaduje, má – li si občanská společnost zachovat formu „řádu“, aby se sama racionalizovala nejen podle principu relativnosti, ale právě tak i podle principu univerzální platnosti určitých hodnot. To, že stát ztratil svou arbitrážní pedagogickou funkci, neznamená její definitivní ztrátu. V občanské společnosti se přitažlivou silou integrujících institucí a jejich světonázorů vždy bude jevit jako „diktatura normálnosti“, neboť má normativní podobu a ta je dvojznačná, stanoví meze dovoleného a zakázaného (normálnost se bude z povahy věci vztahovat na něco tak elementárního, co může získat většinu a co je zároveň stvrzeno tradicí). Občanská společnost může ovšem svou hodnotovou orientaci uplatňovat právě jako občanská společnost, tj. pluralisticky i konkurenčně s racionálnějším právem státu, jak je tomu v případě trestu smrti. Její donucovací prostředky mají odpovídat jejímu pluralismu (ostrakizace odmítaného nesmí přerůstat v diskriminaci apod.). Podstatná je tady koncepce svobody – v nejširší škále lidských činností a možností. Je – li v základu individuální svobody pojetí individua jako izolované jednotky, jejíž hranice svobody jsou pouze vnější, jež je tedy sama sobě (svým chtěním atd.) kritériem svobody, nedojde se k organickému uznání imanentních limitů svobody jako k podmínce svobody. Zřetel k důsledkům, jež by pro ni znamenala nelimitovaná svobody ostatních, je sice podstatný, ale pragmatický, pokud zůstává ve sféře vnější nutnosti. Limity svobody – právo, „diktatura normality“ - jsou v tomto případě spíš nutným zlem než univerzálním konceptem emancipace. Totalitní režim oddělení společnosti a státu podrobil občanskou společnost státu a vyloučil platnost jakýchkoli práv a svobod existujících před státem a nezávisejících na státu. V této zvrhlé extrémní podobě politické společnosti nebyly společenské organizace autonomním projevem zájmů, ale dodatečným nástrojem jejich meliorace a kontroly. Proto se hlavním úkolem detotalizace a deetatizace stala obnova autonomie individua a občanské společnosti, kteří v této kvalitě jsou (mají být) zároveň i zábranou rozpínavosti státu. Neznamená to, že takové nebezpečí je spojeno jen se státem, neboť jeho zárodky existují v občanské společnosti. Stát je pak použit pouze jako mocenský nástroj. Obnova občanské společnosti má proto i tento kvalitativní rozměr, vyžaduje obnovu demokratického občanství a občanských ctností. Její znevolnění – v příznivém tj. kritickém momentu – mocenským tlakem státu je proto většinou snazší než její obnova. U nás její znevolnění kopírovalo sovětský vzor a pokud zachovávalo tradiční zájmová sdružení (kádrově očištěná a zpevněná), záměr, tj. znevolnění, se zatemňoval. Dnes, po pádu komunistického režimu, ztratilo Rusko poslední zbytky inspirativní síly. Potýká se s obtížemi detotalizace a nemá nic, co by mohlo nabídnout demokratizujícímu se světu. Nemůže být ani konzervativním, ani progresivním „evropským četníkem“. Co zbývá (vedle oživení takových fosilií, jako je politické slovanství a impérium), je ovšem impozantní vojenská síla, která může být použita pozitivně i destruktivně. Tato nepříjemná otevřenost Ruska a ostatních bývalých členů SSSR může tedy nepřímo ovlivnit koncepci státnosti v našem prostoru jak ve prospěch, tak v neprospěch autonomie občanské společnosti.

Při její obnově je pro nás nyní vzorem západní svět, ale jeho „vzorový stav“ je výsledkem nepřenosné dějinnosti i nepřenosných sociokulturních a mentálních poměrů. Hlavní rozdíl mezi ničením a obnovou občanské společnosti je ovšem v tom, že obnova nemůže být věcí státu, stát ji může ulehčit nebo ztížit, ale růst musí z nitra občanské společnosti, z jejích potřeb a sil. Ta se však sama – pokud jde o odpovídající sebeuvědomění – teprve hledá. Rostoucí kriminalita kupříkladu svědčí o potížích při budování občanské společnosti. T. G. Masaryk žádal pro Československou republiku padesát let, tuto dobu považoval za nezbytnou pro vytvoření občanské mentality odpovídající demokratické struktuře státu. Občanský státu abstrahuje od všech odlišností, v občanské společnosti se všechny kvalitativní rozdíly – věku, pohlaví, sociálního statutu, přesvědčení, vzdělání, nadání atd. – svobodně manifestují. Stát je založen na občanském principu, ale v občanské společnosti působí etnická pouta v jejich kulturních, morálních a dějinných kvalitách a rozměrech, včetně národních mýtů, symbolů a relikvií. I když stát „odsouvá“ tuto národní kvalitu občanství do preambule ústavy, respektuje ji v udržování národních institucí, národní kultury, památek, národního panteonu apod. Vlády, které neplní tuto funkci, nejsou proto považovány za dobré vlády a jejich omluvou nemůže být odkaz na občanský princip, protože stát není reprezentantem jen abstraktního, ale i konkrétního občanství. Lid, který je jako ústavněprávní kategorie (jako zdroj státní moci, zákonodárce v referendu atd.) racionalizovaný a funkčně přesně vymezený, je v občanské společnosti mnohotvárný; má i takové vlastnosti, které vedou k varování, že cesta k despotismu se připravuje v občanské společnosti (ničí – li se v ní smysl pro veřejné záležitosti, pozvedává k vládě korupčníky atd.). Práva národnostních a jiných menšin jsou individualizována (jedinec je chráněn před asimilačním tlakem většinového národa stejně jako před nátlakem své vlastní skupiny; má subjektivní právo zvolit si tu či jinou národnost), ale v občanské společnosti se menšiny kolektivizují a kulturně homogenizují. Právo i stát jsou elementární podmínkou svobody, neboť jen stát může civilizovaně a racionálně bránit občanskou společnost před patologicky nevázanou sociální mocí. Úkol obnovy občanské společnosti znamená tedy i obnovu „správného poměru“ mezi ní a státem. Jeho kritériem nemohou být izolované, jednostranné koncepce či ideologie – individualistické či kolektivistické – ale to, co ústava a charty lidských práv přiznávají a ukládají občanům a státu. Totalizující kolektivismus byl právně zrušen individualizací základních práv a svobod, ale dominanci individualismu modifikuje asociativní organizace občanské společnosti. Stát, přes individualizaci práv a svobod, má nyní před sebou zorganizované skupinové zájmy. Tento skupinový a zájmový pluralismus změnil i vztahy mezi státem a společností: lid demokratického systému se v důsledku organizace občanů ve svazech a jejich reprezentace politickými stranami stále víc mění ve fiktivního nositele státní moci. Z druhé strany může ovšem vliv mocných sociálních skupin vést ke zefektivnění státu jako reprezentanta celé společnosti. Velice důležitou součástí občanské společností je profesní sdružování v tzv. komorách. Samosprávnou kompetenci komor stanoví zákon a její rozsah určuje charakter povolání, tj. samosprávné možnosti nebo nutnosti: panuje např. shoda v tom, že povolání advokáta nemůže záviset na souhlasu státu, ale nezávisle na tom, kdo reguluje vstup do jednotlivých profesí, musí mít každý možnost dovolat se nezávislého soudu. Tím jsou v podstatě určena i kritéria pro povinné nebo nepovinné členství. Jestliže se ze zákona plynoucí samosprávné kompetence profesní komory vztahují na všechny příslušníky dané profese (kárné pravomoci apod.), členství má být povinné bez ohledu na to, kdo licenci udělil. Zůstávají – li tyto kompetence v rukou státu, který je v těchto případech povinen zaručovat jejich obecnou nebo regulovanou dostupnost, je povinné členství vyloučeno. Jde především o hospodářské komory. V nich by povinné členství posilovalo uzavřenost a takový rozsah „sebeurčení“, které by ulehčilo utváření autonomních, na dílčích zájmech zbudovaných mocenských center, i patologickou degeneraci parlamentní demokracie. To by mohlo nastat v situaci, kdy základní právní limity degeneračního posunu – ústava a Listina základních práv a svobod – by nenašly účinnou oporu v celospolečenské, na obecné blaho zaměřené orientaci státu, a v demokratické orientaci společnosti.

V české debatě o vztahu občanské společnosti ke vstupu České republiky do Evropské unie v části týkající se aktérů, kteří občanskou společnost zastupují, dochází k jejich značné redukci. Podle nejběžnějšího výkladu, který například používá Rada vlády pro nestátní neziskové organizace (NNO), zastupují v tomto procesu českou společnost pouze neziskové organizace (občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti, nadace, církevní zařízení a další). Je zde patrná snaha vyčlenit tyto subjekty od sociálních a hospodářských partnerů vlády, zájmových a profesních organizací, které v evropském kontextu jsou považovány za neméně důležité reprezentanty občanské společnosti. A jako takovým jsou v rámci evropských politik a struktur vytvářeny i pro ně programy a prostor na obhajování jejich zájmů. Má-li se Česká republika zařadit do hlavního proudu evropské integrace, bude nutné v tomto bodě změnit úhel pohledu. Tato změna myšlení a nazírání na občanskou společnost si možná jako predispozici vyžádá i příslušné legislativní kroky. Před zástupci české občanské společnosti stojí několik významných bariér, které omezují možnosti jejího zapojení do evropského dění. Jedná se především o bariéru jazykovou, nedostatek kontaktů v dalších evropských zemích či nedostatečné zapojení do evropských sítí. Z těchto důvodů se dá předpokládat, že v prvních letech českého členství v Evropské unii to bude pouze několik připravených s schopných organizací občanské společnosti, které plně využijí nabízených možností. Hrozí zde další rozvírání nůžek mezi malým procentem připravených na podmínky, politiky a přístup Evropské unie směrem k organizacím občanské společnosti a drtivou většinou malých organizací, které nebudou z tohoto procesu plně profitovat. Před českou občanskou společností tak stojí několik potenciálních možností, které by měly mít pozitivní vliv na její další rozvoj. Jsou to především možnosti zapojení se do partnerských evropských projektů a evropských struktur občanské společnosti a tím i získání přístupu a vlivu podílet se na formování evropských politik se zohledněním specifik české společnosti na evropské úrovni. Další nabízená šance vyvolaná stupem České republiky do evropských struktur by se dala označit jako zrychlená kultivace společenského klimatu a kultury v České republice, a to především prostřednictvím zavádění vybraných principů Evropské unie (například princip partnerství, konzultací s organizacemi občanské společnosti, integrace ekologie do všech politik Evropské unie). Tento tlak z venku bude významně pozitivně ovlivňovat chování všech tří sektorů v České republice. V souvislosti se vstupem země do Evropské unie se zatím nejvíce hovoří o finančních možnostech, které se českým organizacím, obcím i jednotlivcům otevřou. Nicméně zde je nutné zachovat střídmost, protože přístup k financím Evropské unie je jen nabízená šance k využití. Kritéria, která je nezbytné splnit pro jejich získání, jsou velmi přísná a striktní. Proto bude dotační politika Evropské unie působit i jako výzva pro růst profesionality českých organizací občanské společnosti, které si budou muset doplnit znalosti a schopnosti v oblasti řízení a psaní projektů, účetnictví, týmové práci nebo strategického řízení organizací.

Použitá literatura - Občanská společnost, stát a Evropská unie

Kolektiv autorů: Česká občanská společnost a modely demokracie v 21. století, Opava, Literature and Sciences, 2003
Müller, K.: Češi a občanská společnost : pojem, problémy, východiska, Praha, Triton, 2002
Šamalík, F.: Občanská společnost v moderním státě, Brno, Doplněk, 2005