Naděžda Pelcová - Vzorce lidství

Ke zpracování své recenze jsem si vybrala knihu doktorky Pelcové, která pojednává o vztahu člověka ke kosmu, k bohu a k přírodě a jenž se zabývá antropologizací moderního myšlení, které se stále více přibližuje člověku. Kniha je rozdělena do čtyř hlavních kapitol, jenž se dále člení do podkapitol a v každé z nich autorka řeší základní otázku, k níž nám představuje také významného filosofa z dějin světové filosofie, který se daným problémem zabýval.
První část knihy se zabývá otázkami Kým jsme a kam směřujeme?, hledáním vlastní identity prostřednictvím filosofie, náboženství, etiky, politiky nebo vědy, nebo také řeší původ antropologie, která je spolu se zoologií a botanikou počítána mezi obory biologické. Na člověka se dnešní svět snaží pohlížet s ohledem na jeho kulturu a společenství, do nějž patří, nikoli jen z hlediska vědy a pokroku. Avšak s ohledem na postupný vývoj člověka a zdokonalování myšlení bylo zapotřebí založit nové exaktní vědy, jako je např. s ohledem na antropologii kulturní, pedagogická, či filosofická antropologie. Otázka Kým jsme? je v závěru vyřešena polemikou – Co chceme na danou otázku slyšet? Chceme na ni odpovědět z hlediska společenského? Pak tedy jsme, alespoň podle I. Kanta, kterého nám v této kapitole autorka představuje, součástí světa přírodního a mravního.
V druhé kapitole nám doktorka Pelcová přibližuje význam mytologie pro společnost. Představuje nám mytologii jako odraz světa, prazkušenost, která nám umožňuje racionálně přemýšlet. Zároveň mají mýty a legendy vůči nám výchovný efekt, neboť pojednávají o kosmu – světu ovládnutém řádem, naproti němuž stojí chaos – neuspořádaný svět. Mýty jsou ohraničené časem a prostorem, vypovídají o lidské statečnosti a o světu, který je pohlcen temnotou. Tím je právě již zmíněný chaos.
Pohled na člověka z hlediska řecko-antických tradic, židovsko-křesťanské kultury a podle tradic moderně-přírodovědných nám přináší kapitola třetí. Toto rozdělení nazírání bylo uskutečněno filosofem Schelerem a v kapitole jsou podrobně jednotlivé pohledy popsány.
Nazírání na člověka z hlediska řecko-antického je spojeno se vznikem filosofie, kdy svět začíná být ovládán rozumem. Aristoteles charakterizoval v tomto období člověka jako bytost mluvící a rozumějící a bytost společenskou. Člověk dokáže naslouchat řádu, neboť dodržování zákonů mu umožňuje mít domov. A se schopností vnímat a porozumět je spojena i moderní snaha člověka od dětství kultivovat – člověk má k tomu předpoklady. V této části knihy nám autorka mj. vysvětluje též pojem paideia, což je péče o duši, vzdělávání, které probíhá prostřednictvím techne (=aktivita, vyjímečná činnost). Paideia se tedy skládá z různých podob techne.
Počátky židovsko-křesťanských tradic jsou uveřejněny již v knize Genesis – o stvoření světa a člověka. Člověk je v tomto období vykreslován jako obraz boží, kterému je umožněno žít s bohem ve společenství. Je proto určován vztahem k němu, musí ctít stvořený svět a Bůh za to dohlíží na jeho duševní zrání a dospívání. Proto když se Bůh ptá Adama Kde jsi?, nemyslí tím polohu, nýbrž vývoj – Co již Adam dokázal?
V moderně-přírodovědném světě se lidé stávají divákem, pozorovatelem z dálky, který nezasahuje do činnosti věcí, pouze je zkoumá. Proto pouze bližším výzkumem se člověk dovídá pravdu a podstatu věcí. Hlavním zástupcem tohoto období je Descartes, který už sám svým výrokem Myslím, tedy jsem, zkoumá podstatu věcí.
Feuerbach vnímá ve třetí kapitole knihy člověka jako bytost univerzální, jednotu rozumu, citů a vůle, vnímá sebe, svět a své možnosti a proto se stává společenským tvorem. Je to v jeho povaze.
IV.kapitola se zabývá podobami moderní filosofické antropologie a jako zástupci nám jsou představeni filosofové Kierkegaard, Nietzche, Dithley, opět Scheler nebo Fink. Ve velké míře je zde projednáván pojem existence, jakožto bytí člověka v jeho jedinečnosti, které se pojí pouze s člověkem pro jeho subjektivnost a niternost, nikoli se zvířaty. Existence je zároveň definována jako výsledek vášnivého odhodlání, cítění a víry. Víra je pak směřováním konečného k nekonečnému, tedy člověka k bohu. Bůh však s námi nijak nekomunikuje a neulehčuje tíhu spojenou s existencí, a proto se lidé dostávají do úzkosti. Naše existence je spojena s volbou mezi dvěma rovnocennými alternativami – neexistuje volba mezi dobrem a zlem, neboť pak by byla naše volba zjednodušena, vždy by jsme zvolili to, co je dobré. Člověk by si měl uvědomit zbytečnost pouhého pozorování a měl by se začít na vědě více podílet. Je zde tedy popíráno pojetí filosofie ze třetí kapitoly, jenž vychází z moderně-přírodovědných tradic.
V poslední části knihy nám doktorka Pelcová přibližuje pojem hodnot. Ty jsou směrem našeho chtění, cílů, vůlí k moci. Hodnoty se mění souběžně s vývojem člověka, změnami v jeho chování, hodnoty jsou tedy zcela subjektivní.
Nietzche se o člověku vyjádřil jako o zvířeti, které dokáže slibovat a umí se smát. Život samotný je pak podle něj směsí zrození a smrti, krásy a temnoty. Skutečný život je pouze šťastný, zaslouží si jej prožívat pouze nadčlověk. Nadčlověk je dovršením lidství, nevšímá si druhých, nikomu se nepřizpůsobuje, a proto je jedinečný a samostatný.
Díky Dithleyovi je nám umožněno pohlédnout na dějiny, jako jednotu duchovního, duševního a dějinného, jako svět, který je produktem činnosti lidí a jehož pochopení má za následek vznik mezilidských vztahů.
Odlišnostmi člověka od zvířat se zabývá Scheler. Rozlišuje zde čtyři vývojové formy psychična, které se neztotožňují s vývojem zvířat. Je to pocitové puzení, instinkt, návykové chování a praktická inteligence. Člověk existuje v čase, má duchovní cítění, je centrem aktů, z nichž je jedním láska a láska následně dělá z člověka věc milující, která dokáže naslouchat kráse. Lidé jsou schopni sympatií – schopnosti vnímat stejné emoce (což je využíváno např. herci v divadle působením na diváky), porozumět gestům a mimice. Na sympatii se zakládá i výchova. Spolupráce člověka s přírodou je patrná z jeho činnosti. Člověk vyrábí prostředky nezbytné pro život a materiál přitom čerpá z přírody. Tato činnost je uvědomělá a účelná, využívá techniku, která jeho sílu zmnohonásobňuje, ale zároveň mu škodí. Moderní technologie jsou tedy ambivalentní.
V závěru knihy se dovídáme o podstatě hry, která je od nepaměti zdrojem lidské kultury, přípravou na život a tudíž i důležitou součástí lidského společenství. Prostřednictvím hry se člověk svobodně projevuje a zároveň tím nesleduje vnější účel ani hmotný záměr. Huizing rozděluje hry na agonální, jejichž smyslem je vítězství, aleatorické, v nichž se tzv.vítězí nad osudem např. v kartách nebo kostkách a mimikry spojené s maskováním a mezi ty řadíme divadelní představení. Hlavním nebezpečím hry je účastníkova prohra. Hra slouží také k výchově, kdy má vychovatel jedinečnou možnost utvářet budoucnost dětí a předávat jim oporu a pravidla života. Je však důležité si uvědomit, že škola, ve které výchova probíhá je jen institucí, nikoli skutečným životem a jako k instituci se k ní musí přistupovat.
Kniha nám předkládá mnoho zajímavých témat k zamyšlení, ať už to je vztah společnosti ke světu, antropologie, význam mytologie, pohled na člověka z hlediska různých tradic a světových kultur nebo pohledy na lidskou existenci, víru, hru a výchovu. Kniha se mi velice dobře četla, byla zajímavá, zejména mě však zaujala právě 2.kapitola, v níž nám autorka předkládá dnešní pohled a názory na starověkou mytologii. Tato kapitola mne zaujala snad i proto, že ráda mýty a legendy čtu a přemýšlím nad jejich zápletkami a teorie doktorky Pelcové, jenž se k nim vztahuje mi přišla zajímavá a především aktuální. Knihu bych rozhodně doporučila všem, jenž se zajímají o filosofii, ale nejen jim, neboť kniha je psána srozumitelně, téměř až laicky a není zapotřebí k její četbě hlubší vzdělání. Je proto vodná pro všechny, které zajímá podstata bytí a společnosti jako celku.