Mezilidské vztahy a jejich utváření

Člověk je svou podstatou tvorem společenským. Vyvržení ze společnosti, odstranění možnosti stýkat se s druhými lidmi se proto také považovalo vždy za největší trest, který může člověka postihnout. Ve styku s druhými lidmi vznikla řeč a schopnost jazykového dorozumění. Tím se také uvolnily síly lidského myšlení. Jedině ve společenství s druhými lidmi dostala práce smysl také jako záměrná lidksá činnost, ztělesněná v kulturních výtvorech, děděných z generace na generaci. Mezilidské vztahy se projevují ve dvou nejdůležitějších formách: v mezilidské komunikaci (ve vzájemném styku a dorozumívání) a v kooperaci. Mezilidské vztahy se uskutečňují v nejrůznějších seskupeních lidí. Tyto skupiny mohou být počtem omezeny (tzv. malé skupiny) nebo počtem neomezeny (tzv. velké skupiny). Uvnitř těchto skupin mohou být jednak vztahy formální (tj. závazné, založené na povinnosti), nebo neformální (založené spíše na přátelských, citových, zvykových a jiných vazbách). Velmi často je tomu tak, že ve skupinách existují vztahy obojího druhu. Ve starších dobách, kdy naprostá většina lidí žila na vesnicích nebo v malých městech a kdy se tedy navzájem dobře znali, byly mezilidské vztahy určovány především zavedenými zvyky a obyčeji. Bylo přesně stanoveno, jak se mají chovat děti k rodičům a příbuzným, k sousedům, k cizím lidem, jak se mají chovat podřízení k nadřízeným, dospělí lidé mezi sebou, jak se mají projevovat vztahy mezi mužem a ženou, v rodině, na veřejnosti atd. Porušování těchto pravidel základních mezilidských vztahů bylo odsuzováno veřejným míněním a tradicí přenášenou lidovou moudrostí.