Max Weber – Politika jako povolani

Základní informace - Max Weber – Politika jako povolani

Název práce: Max Weber – Politika jako povolani

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2012

Poznámka: PRÁCE ZDARMA

Max Weber – Politika jako povolani

Max Weber se ve své přednášce zabývá politikou. Přednáška nezahrnuje otázky, které se týkají toho, jaká politika by se měla prosazovat, jaké obsahy bychom měli dávat svému politickému jednání. ..Zabývá se spíše tím, co politikou rozumíme. Definuje zde politiku jako takovou, pod pojmem politika Weber rozumí snahu jedince podílet se na moci, nebo mít vliv na mocenská rozhodnutí mezi státy, uvnitř státu, nebo mezi skupinami lidí daného státu. Ten, kdo dělá politiku usiluje o moc, buď jako prostředek k dosažení jiných cílů nebo pro moc samotnou a tudíž prožít pocit prestiže.
   Stát a politické svazy, které jsou z historického hlediska starší, jsou vyjádřením panství člověka nad člověkem, které se opírají o prostředky legitimní moci. Weber rozlišuje tři druhy panství. 1) autorita „věčně včerejšího“, autorita mravů, tradiční panství, které zpravidla řídil patriarcha nebo patrimoniální vládce. 2) charismatické panství, které se opírá o vůdcovské kvality jednotlivce. V politické oblasti se většinou jedná o knížete, vládce, velkého demagoga nebo také vůdce politické strany. 3) poslední vláda silou tzv.legality – tzn. legální panství, zde existují racionálně vytvořená pravidla, legální panství je založené na plnění stanovených povinností a pravidel.
   Weber se zajímá zejména o charismatické panství, kde je zřetelné povolání vnitřně „povolaného“vůdce lidí, kteří jej poslouchají, uznávají a věří mu.
Povolaní politikové nejsou jedinými osobami důležitými pro politický provoz. Nejdůležitější jsou prostředky, pomocí kterých vládnoucí síly zajišťují své panství, což platí pro všechny tři typy panství. Každý provoz panství vyžaduje souvislou správu, která by měla zajišťovat usměrňování politické moci. To zajišťuje správní štáb reprezentující navenek fungování politického panství a je poután dvěma prostředky, které apelují na osobní zájem – je to materiální odměna a společenská čest.
K udržení násilného panství je zapotřebí vnější materiální podpory. Všechna státní zřízení se dají třídit podle toho, zda štáb lidí je oddělen od prostředků správy, nebo zda je jejich vlastníkem. Ten, kdo má v rukou moc, může počítat s jejich poslušností. Záleží na tom, kdo má v rukou prostředky správy. Zda jsou ve správě držitele moci a nechá ji provádět osobními důvěrníky, kteří nejsou vlastníky prostředků věcného provozu, nebo je tomu naopak. Politický svaz, kde jsou prostředky na údržbu moci zcela v rukou správního štábu se nazývá stavovsky členěný svaz.
Politiku jako povolání je možné pojmout dvěma způsoby. Existují tedy dva druhy, jak může politik dělat svoji práci. Buď žije pro politiku nebo z politiky, nejedná se o protiklad. Kdo žije pro politiku dělá z ní svůj život, politicky pracuje ze svého přesvědčení a není ekonomicky závislý na své funkci. Jedná se většinou o člověka zámožného, nebo o někoho, kdo disponuje dostatečným zdrojem příjmu. Z politiky jako povolání žije ten, jehož hlavním úsilím je si z politiky udělat zdroj svých hlavních příjmů. Politici z povolání nejsou nuceni k tomu, aby za svůj politický výkon požadovali odměnu. Jak je tomu u ostatních občanů. Politikem žijícím z politiky může být třeba úředník, zdrojem jeho příjmů jsou poplatky a dávky za určité úkony, nebo spropitné či úplatky. Může se také jednat o podnikatele nebo někoho, kdo si úřad koupil, nebo jako americký boss, který své výdaje požaduje za kapitálový vklad, který se mu vrátí tím, že využije svého vlivu. Nebo může dostat pevnou mzdu jako například redaktor, moderní ministr či politický úředník.
Podle Webera je politik lepší, čím kvalitnější služby nabízí, bude více oblíbenější a tím více voličů ho zvolí. To vede ke snaživosti všech, pro které se politika stala povoláním. Snaží se o vyšší specializaci a kvalifikaci. Úřednický aparát se tedy může zdokonalovat, nabízí-li možnost postupu, a tím většího finančního ocenění pro úředníky. Vyžadování zvýšení kvalifikace vede k bojům o moc a rozdělení do dvou skupin - odborných úředníků a politických úředníků.
Rozdíl je v tom, že politici mohou být libovolně přeřazováni, propouštěni nebo odvoláváni, zatímco funkce odborných úředníků jsou často nenahraditelné. Odborně školený zpravodaj musí složit zkoušky, zatímco ministr je volen a jeho vědomosti nejsou brány v úvahu. Státní výkonná moc se opírá o vrstvu vzdělanců.
Weber popisuje několik základních typů politiků vycházejících z pěti společenských vrstev. První typ politika, o kterého se mohl panovník opírat byl klerik. Typické pro Indii, Čínu, Japonsko a křesťanské země středověku. Klerikové byli vzdělaní učenci, vhledem k tomu, že se jednalo o duchovní, stáli mimo touhu za politickým úspěchem a ekonomickým zajištěním. Druhý typ tvoří humanisticky vzdělaní literáti, kteří se stávali politickými rádci a hlavně politickými pisateli. U nás tato epocha zanechala trvalý vliv na našem školství. Třetí vrstvou byla dvorská šlechta, která mohla být připoutána lény k panovníkovi a používána v politických a diplomatických službách. Čtvrtým typem je nižší šlechta a městské rentiéry, ryze anglický typ. Šlo o vrstvu, kterou panovník používal proti baronům a k udržení si úřadů lokální správy. Tento systém zachránil Anglii před byrokracii. Pátý typ typický pro Západ, jednalo se o vzdělané právníky opírající se o římské právo. V Evropě to vedlo k racionálně položenému základu všech států a k rozvoji byrokratického systému. Právníci díky svému vzdělání mohli vést účinnou logicky opodstatněnou propagandu. Právník se může opírat o silné argumenty.
Weber dále rozvádí svoji představu ideálního úředníka. Klasický úředník je pravým opakem advokáta – demagoga nebo politického vůdce. Dobrý úředník je ten, který vykonává shora vydávané příkazy nezávisle na svém osobním přesvědčení nebo rozhodnutí, a naopak politický vůdce odpovědně vydává příkazy, za které nese plnou odpovědnost. Vůdčím politikem Evropy se tedy stává demagog, který se opírá o tištěné slovo a jehož prostředkem je tisk a také politický publicista a žurnalista.
Dnešní politika je vedena především veřejně a to mluveným a psaným projevem.
Publicisté a žurnalisté jsou tímto vtahovaní do politického procesu, mají silný vliv na celkovou politickou situaci. Publikování politického dění je jejich hlavním zdrojem obživy. Weber zde mluví o politikovi – žurnalistovi, což ovšem nepokládá za nejvhodnější cestu k mocenskému postupu, jednak kvůli vázanosti žurnalistů na své povolání, ale také díky malým nebo žádným konvencím žurnalistického stavu, který chrání tento obor před hazardem. Žurnalistická dráha není normální cestou vzestupu politických vůdců, může přinášet potěšení, poskytovat vliv a politickou odpovědnost. Přesto je žurnalistická dráha za všech okolností jednou z nejdůležitějších cest politické činnosti provozované jako povolání.
Weber se také zabývá politickými stranami. Sociologie tedy musí přistoupit ke zkoumání stranictví a organizaci stran, díky politickým stranám se stává politický provoz provozem zájemců, kteří se na rozhodování podílejí.
Strany jako takové nejdříve vznikaly jako družiny stoupenců aristokracie, kteří se chtěli podílet na výkonu moci, později vznikaly příležitostné svazy a politické kluby. Tato politická sdružení ještě neměla interlokální charakter a byla představována lokální honorací, která prostřednictvím volebních povolání svých kandidátů propagovala volební programy.
Tyto programy vedly časem ke stále větší stranické semknutosti, až byly vytvořeny sloučením jednotlivých lokálních programových prohlášení interlokální politické strany. Placení úředníci ještě chyběli, šlo zatím o vážené lidi, kteří díky politické angažovanosti získávali úctu. Každý poslanec měl pod patronátem úřad volebního obvodu, aby byl znovu zvolen musel udržovat vztahy s místní honorací.
Proti tomu se dnes staví nejmodernější formy stranické organizace, kdy politici z povolání mimo parlament přebírají politický provoz, a to jako podnikatelé nebo pevně placení úředníci. Straničtí stoupenci samozřejmě očekávají za svou podporu od vítězství svého politického vůdce osobní odměnu, buď finanční, nebo jinou. Hlavně očekávají, že demagogické působení osobnosti přinese straně hlasy a mandáty, tím získá moc a rozšíří šance svých přívrženců a dosáhnou cílené odměny. Většina stran tedy potřebuje své stranické demagogické a charismatické vůdčí osobnosti .
Pro chod celé politické strany je, podle Webera, zapotřebí mohutný úřednický aparát, kde cílem každého úředníka je jeho postup až k nejvyšší metě, tj. stát se poslancem. Poslanci však jsou jen dobře disciplinovaným stádem, které hlasuje v souladu s příkazy z kabinetu nebo předsedy politické strany. Plebiscitní diktátor, vybraný na základě svých demagogických schopností, vládne masám pomocí celého stranického aparátu, a tak fakticky stojí i nad celým parlamentem.
Celý úřednický aparát se ovšem nevyhne korupci, vyplývající z žádosti politického postupu úředníků, to v důsledku znamená, že strany mění svá programová prohlášení na základě předpokladu největšího úspěchu u voličů. Předseda tedy jako demagogický vůdce strany nemá žádné pevné politické zásady a jeho největším úkolem je „zviklat“ co největší počet voličů a svou politickou etiku již přizpůsobil volebnímu boji o přežití. Jeho cílem není nějaká politická etika, ale dosažení moci, tj. vítězství ve volbách.