Jean Jacques Rousseau - Rozpravy

Základní informace - Jean Jacques Rousseau - Rozpravy

Název práce: Jean Jacques Rousseau - Rozpravy

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2011

Poznámka: PRÁCE ZDARMA

Jean Jacques Rousseau - Rozpravy

Jean Jacques Rousseau (1712-1778) byl jedním z nejvýznamnějších a zároveň nejvlivnějších francouzských filozofů a literátů 18. století. Společně s dalšími velkými filozofy své doby nastínil další možnosti a otázky vývoje lidské společnosti a základní filozofické otázky. Paul Johnson o něm napsal:
„Rousseau ztělesňuje archetyp moderního intelektuála, který byl prvním a v mnoha ohledech nejvlivnější ze všech. Jeho předchůdci, jako např. Voltaire, začali bořit oltáře a místo nich nastolili vládu rozumu. Ale Rousseau byl osobností, v níž se snoubily všechny hlavní vlastnosti moderního Prométheova vyznavače: trvání na právu odmítnout existující řád jako celek, důvěra ve vlastní schopnost tento řád od základu přetvořit v souladu se samostatně odvozenými principy, víra, že změny lze dosáhnout politickým procesem. A v neposlední řadě i uznání významné role, jakou v lidském chování hrají instinkt, intuice a pud. Rousseau věřil, že je schopen lidstvo milovat zcela výjimečným způsobem, a že je obdařen nadáním a pochopením pro to, jak zvýšit jeho blaženost, která nemá v dějinách obdobu. Rousseaua si cenilo, stejně jako on sám sebe, neuvěřitelné množství současníků a je tomu tak až dodnes.“

Rozpravy : pojednání o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi

Tři roky po zveřejnění prvotního díla Rozpravy o vědách a uměních neboli O tom, zda obnova věd a umění přispěla k očistě mravů (Discours si le rétablissement des sciences et des arts a contriburé a épurer les moeurs) vzniká v roce 1753 na podnět soutěže vypsané Akademií Rousseaův druhý filosofický spis. Odpovídá v něm na otázku : „ Jaké jsou příčiny nerovnosti mezi lidmi?“ Vznikla tak originální práce prezentující autorovy převratné myšlenky. Rousseau v ní vzdává hold přírodě a vyzývá člověka k návratu do její náruče.
„Rozprava o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi“ (Descours sur l´origine et les fondenents ll´inégalité parmi les hommes) je ostrou kritikou společnosti, která vytrhla člověka z lůna přírody a učinila ho tak trpícím a nešťastným. Proč tomu jak je vysvětluji detailněji dále. Celé toto dílo je obecným výrazným protestem proti společenské nerovnosti, zvláště na pozadí tehdejšího společenského vývoje. Je třeba připomenout, že několik let po Rousseaově smrti dochází ve Francii k revoluci a mnohé z Rousseaových myšlenek se stávají živnou půdou a základem myšlenek revolučního hnutí. Zlo konkurence, které ničí vrozený pocit lidské spolupatřičnosti a povzbuzuje touhu využívat ostatních, považuje Rousseau za příčinu vzniku prvního sociálního zla, soukromého vlastnictví. O vlastnictví a pohledu na tento jev budu opět hovořit později. Majetek a úsilí ho získat, označil za pravé příčiny odcizení a zvrácenosti člověka.
Rousseau obecně hovoří ve svém díle o dvou druzích nerovnosti. Jednu Rousseau nazývá nerovností přírodní - tělesnou, protože je vytvořena přírodou a spočívá v rozdílnosti věku, zdraví, tělesných sil a vlastností ducha. Objektivním předpokladem této hypotézy je skutečnost, že mnohé z faktorů této nerovnosti nemůžeme ovlivnit, byť řada filozofů i významných představitelů např. medicíny se snažila tento objektivní prvek změnit a zvrátit, mnohdy v naprosto katastrofálních důsledcích, např. představy o árijské rase, apod.
Druhou je nerovnost mravní neboli společenská proto, že závisí na jakési dohodě a je podložená nebo schválená souhlasem lidí. Tato nerovnost se skládá z různých výsad, z kterých někteří těží na úkor druhých tím, že jsou bohatší, mocnější a více uctívaní než oni nebo je dokonce nutí k poslušnosti. Je nutné zmínit, že tento pohled má mnohem širší rozměr a je to téma mnohem složitější, protože přijetí obecné společenské dohody mezi lidmi je otázkou vyspělosti společnosti obecně i nastaveném obecných podmínek a pravidel platných ve společnosti.
Tento druhý druh nerovnosti vznikal, když násilí ustoupilo právu a příroda se podrobila zákonu. V rozpravě postavil Rousseau proti sobě dva lidi v rámci stanovení názorného dopadu obou uvedených druhů nerovnosti, Člověka přirozeného, žijícího v přirozeném stavu lidstva ve kterém si byli všichni lidé rovni, a naproti němu člověka společenského, v kterého se změnil, když přešel ze stavu přírodního do stavu společenského. Současně s touto změnou se však udála změna mezi lidmi a z původní rovnosti se vytvořila nerovnost.
Přírodní člověk, pro Rousseaua znamenalo to samé jako původní, čisté a nezkažené, jistý čistý list papíru. A právě tento stav, stav přirozeného člověka, popisuje v první části spisu. Byl to podle něj člověk svobodný, volný a přirozeně šťastný. Člověk, kterého touhy a potřeby nepřesahovaly jeho možnosti, a právě tím se stal šťastným.
Naproti tomuto obrazu člověka žijícího v souladu s přírodou, opisuje člověka společenského v druhé části tohoto spisu. Ten vznikl současně se vznikem soukromého vlastnictví, které Rousseau popisuje takto:“Onen člověk, který si obsadil jistý kus pozemku prohlásil: „Tohle je mé! A našel dost prostoduchých lidí, kteří mu to uvěřili, byl skutečným zakladatelem občanské společnosti.“
Současně se vznikem soukromého vlastnictví vzniklo i lidské neštěstí. Zrodila se ješitnost, opovržení, hanba a závist. Lidské pokolení v tomto novém společenském pořádku si vyvinulo obrazotvornost, rozum ducha a tyto schopnosti dosáhly téměř hranice dokonalosti. Byly tedy uvedeny v činnost všechny přirozené vlastnosti, bylo určeno místo i osud každého jednotlivce, a to nejen velikostí jeho majetku a moci sloužit nebo škodit, ale i duchem, krásou, silou, obratností, jeho zásluhou či nadáním.

A proto, že jen tyto vlastnosti si mohly získat vážnost, bylo skoro nevyhnutné je mít anebo je předstírat. Pro vlastní prospěch se musel člověk tvářit, že je někým jiným, než kým byl ve skutečnosti. Být a jevit se, tyto dva pojmy, se staly rozličnými. V této rozdílnosti vznikl okázalý přepych, klamná lest a všechny nectnosti, které je doprovázejí. Člověk, dříve volný a nezávislý se stal množstvím nových potřeb podrobený téměř celé přírodě a hlavně svým bližním.
Stal se v jistém smyslu jejich otrokem, i když byl jejich pánem. Bohatý se stal otrokem chudobného, potřeboval totiž jeho služby, bídný se stal otrokem bohatého proto, že potřeboval jeho pomoc. Tato spolupráce vedla nakonec podle Rousseaua k vytvoření dohody: „Neobracejme své síly proti sobě, ale spojme se ve svrchovanou moc, která by ochraňovala a bránila všechny členy společnosti, potlačovala společné nepřátele a udržovala nás ve společné shodě.“
V tomto bodě se člověk podle Rousseaua navrátil k rovnosti: „Právě tady se stali všichni znovu rovnými proto, že nic neznamenají a proto, že poddaní nemají jiný zákon než pánovu vůli a pán jiné pravidlo, než svoje vášně. Vše se vrací k jedinému právu silnějšího, a tím k novému přírodnímu stavu, který se liší od onoho, s nímž jsme započali, jen tím, že tento byl přírodním stavem ve své čistotě, kdežto ten poslední je plodem krajní korupce.“ Ve změně tohoto stavu, tohoto společenského pořádku a kultury zkaženosti viděl Rousseau možnost návratu k původní čisté ctnosti a rovnosti lidí. Taková změna byla jednou z možností přiblížit člověka k původnímu přirozenému stavu a navrátit mu tak ztracené štěstí a morálku.
Rousseau se obecně ve svém díle zaměřuje na vznik nerovnosti mezi lidmi. Zabývá se a popisuje obecné předpoklady vzniku společenské nerovnosti mezi lidmi. Vyjma obecného společenského pohledu, Rousseau pohlíží na člověka z pohledu biologického a na jeho snahu vedoucí k zachování existence, a k zachování lidského rodu.
Rousseau poukazuje na odlišnost člověka od zvířat, na aspekty mezilidských vztahů a na jejich postupné cílené a vědomé využívání. Poukazuje, že jazyk jako takový není pouze jediným nástrojem lidské komunikace, ale že vztahová rovina a komunikace mezi skupinami a obecně společenské vztahy postavené na jednolitých základech mohou představovat specifickou formou lidské komunikace a spolupráce v rámci společenství.
Rousseau poukazuje nejenom na úroveň a vyspělost lidské společnosti, která je však ve vytváření společenských vztahů pouze druhotným elementem. Důležitou otázkou v rámci vztahových rovin mezi jednotlivými osobami je také otázka vlastnictví, nejenom hmotných statků, ale také pro ulehčování svého vlastního života, například vyrábění nástrojů a jejich účelné využívání.
Rousseau si klade otázku, do jaké míry tyto změny v životním stylu dokázaly oslabit ducha tehdejších lidí, dokázaly změnit osobnost člověka, přímo tím, že pohodlí a výdobytky oslabovaly ducha lidí v takové míře, že nebyl obecně šťastný.
V určité přenesené rovině můžeme hovořit o paradoxu moderní doby, lidé se stále snaží a lopotí, aby dosáhli víceméně fiktivních úspěchů, a když jich dosáhnou, případně prestižní pozice, tak stejně nejsou šťastní, protože tento úspěch je dostatečně neuspokojil. Začnou se tedy ohlížet po další pozici, po dalším cíli a tak se stává z celého snažení zvyk.
Rousseau se zabývá podrobněji také formováním lidské společnosti a vlivem postupného zespolečenšťování lidského druhu. Jednotlivé skupiny, které hovořily stejným jazykem a měly stejné zvyky, vytvářely postupně své kodexy chování, ale vytvářely i své vůdce, kteří chtěli být oslavováni, uctíváni,ceněni, ale navzájem se mnohdy nesnášeli a tato nesnášenlivost postupně přerůstala v otevřené a vzájemné spory.
Změnami pravidel, změnami v morálce a společenských hodnotách poukazuje Rousseau na skutečnost, že tyto faktory mají významný vliv na formování společenských vztahů, a to, jak se budou lidé k sobě vzájemně chovat. Tuto paralelu můžeme vysledovat i v dnešní společnosti a v uspořádání společenských hodnot, pohled na aktuální válečné konflikty, nebo pohled na aktuální uspořádání společenských vztahů, to vše jsou zásadní oblasti, ve kterých Rousseau předal společnosti zásadní poznatky a náměty, ze kterých v mnohém vycházíme i v současné době.