Genocida v Kambodži

Základní informace - Genocida v Kambodži

Název práce: Genocida v Kambodži

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2012

Poznámka: PRÁCE ZDARMA

Genocida v Kambodži

Kořeny genocidy v Kambodži
     Kambodža je země s velmi starou historií a kulturou, která však byla potlačena vlivem kolonizace. Kolonie sice zemi neumožňovaly bůhvíjaký rozkvět a rozhodně nepřispívaly k pocitu nezávislosti, ale alespoň poskytovaly zemi jistotu ochrany. Po odchodu Francouzů z Indočíny zde - kromě Vietnamu, kde násilí eskalovalo až později a vyvinulo se až do nešťastné války s USA - vypukla řada lokálních konfliktů a tahanic o moc, „sponzorovaných“ mnohdy ze severu (z Číny a SSSR). Situace byla velmi vyhrocená v Laosu i Vietnamu, stejně jako v Kambodži. Zde byl po odchodu kolonialistů u moci princ Norodom Sihanouk, jenž však záhy získal velmi silnou opozici: Z Francie se roku 1953 vrátil učitel a zaťatý komunista jménem Saloth Sar (Pol Pot), jehož představa šťastné rolnicko - dělnické společnosti byla diametrálně odlišná i od hodně divokých představ tehdejších komunistických vládců. Během války ve Vietnamu zachovávala Kambodža oficiálně neutralitu. Princ Norodom Sihanouk však umožňoval vietnamským komunistickým silám operovat proti americkým vojenským jednotkám z tajných základen v Kambodži.
      Politická situace se v době vietnamské války dále vyhrotila i proto, že po hranicích mezi Vietnamem a Kambodžou vedla proslulá Ho Chi Minhova stezka, po níž byli zásobováni partyzáni Viet-Congu v jižním Vietnamu. V roce 1969 podnikly Spojené státy na Kambodžu kobercové nálety, protože měli podezření, že zde mají své základny vietnamští komunisté. Cílem bylo též přerušení Ho Chi Minhovi stezky. Zahynuly tehdy tisíce civilistů a země byla proti své vůli vtažena do americko-vietnamského konfliktu. Z přeživších obyvatel se pak o to ochotněji stávali přívrženci Rudých Khmérů.
     Rostoucí popularita Khmérů byla trnem v oku americké administrativě, takže se roku 1970 podařilo Nixonovi přesvědčit Sihanouka o nutnosti jeho odchodu do exilu a na jeho místo nastoupil generál Lon Nol (dosazený údajně díky zákulisním akcím CIA). Situace v Kambodži, jejíž vláda byla pod silným vlivem USA, nahrávala Pol Potovi do ruky a jeho Rudí Khmérové se utěšeně rozrůstali. O měsíc později do Kambodže přišlo na 20.000 příslušníků amerických a jihovietnamských ozbrojených složek, kteří měli oficiálně bránit demokratický režim v zemi, nicméně faktickým důvodem jejich přítomnosti byla snaha o zásah proti Vietcongu a Severovietnamské armádě, jež na kambodžském území bezostyšně operovaly po celou dobu konfliktu.

          Zásah se však USA nezdařil. Podařilo se však zaktivovat levicové partyzánské brigády Rudých Khmérů. Vláda se snažila násilně vytlačit vietnamské obyvatelsko ze země, což postupně vyvolalo občanskou válku. Zanedlouho řádily kruté boje po celé zemi. Rudí Khmérové se od roku 1970, kdy jich bylo pouhých 5.000, rozrostli na 70.000 ozbrojených bojovníků v roce 1975. Tehdy se 17. dubna zmocnili i hlavního města Phnom Penhu. Jejich komunistický vůdce Pol Pot označil rok 1975, kdy se Rudí Khmérové dostali s podporou Číny k moci, za rok nula.
Genocida
     Během následujících čtyř let zavraždili Rudí Khmérové vedeni Pol Potem odhadem 1,5 - 2 miliony Kambodžanů (převážně z řad vzdělaných obyvatel) v brutální snaze změnit Kambodžu v agrární zemi maoistického typu. Peníze byly zrušeny, poštovní služby zastaveny, zakázán obchod, organizované náboženství, školy, soukromé vlastnictví, média a svoboda stěhování, obyvatelstvo přeměněno na pracující nevolníky a země byla zcela odříznuta od okolního světa. Měl to být naprosto nový začátek, společnost měla být doslova vyrvána ze svých kořenů. Veškeré obyvatelstvo měst, označovaných jako semeniště protirevolučních myšlenek a kapitalismu, bylo během jednoho týdne přestěhováno na venkov, často jen do džungle. Jednalo se téměř o 2 miliony lidí. Zde byli vysídlenci přinuceni pracovat na rozsáhlých zavodňovacích a zemědělských projektech, jelikož podle původní čínské doktríny jsou jedinými platnými členy společnosti chudí rolníci a manuální dělníci. Pol Pot a vedení státu sídlili ve vylidněném Phnom Penhu.
     Tisíce Kambodžanů při tomto exodu zahynuly a další tisíce, zvláště bývalé vojáky, čekaly tajné masové popravy. Popravy a mučení se staly rutinní záležitostí. Zcela byla zlikvidována inteligence. Při jednání s kýmkoli, a obzvláště pak se zajatci, byli Rudí Khmerové velmi krutí. Lidé, trpící překotnou inflací, podvýživou, chorobami a nekontrolovatelnou korupcí režimu, přesto doufali v nastolení míru a sociální spravedlnosti pro všechny. Každý spadal pod kontrolu „organizace“ (Angkar), skupiny nikdy nespatřených úředníků, jejichž často nejasných rozkazů muselo být uposlechnuto pod trestem smrti. Obyvatelstvo bylo rozděleno do dvou skupin: „nový lid“ – evakuovaní a „obyčejný lid“ – populace věrná režimu. Politika hnutí byla obsažena v nezveřejněném čtyřletém plánu, který usiloval o zdvojnásobení zemědělské produkce, zejména rýže, a k získání peněz z vývozu, jež měly pokrýt potřeby.
     Klíčovým heslem bylo „tři tuny z hektaru“, vycházející z průměru vymlácené rýže, který si dal stát za cíl. Bylo to téměř třikrát víc než průměrné výnosy v předrevolučních dobách. Očekáváním takové produkce po občanskou válkou ožebračené zemi, plné uprchlíků a bez materiálních podnětů, Pol Pot téměř stát zničil. Plán byl prakticky katastrofou. Přebytky, pokud existovaly, odčerpal stát a lidé, kteří je vypěstovali, hladověli. Špatně koncipované a nekvalitně vybudované zavlažovací systémy si vyžádaly životy tisíců dělníků a způsobily ekologickou pohromu. Další tisíce lidí podléhaly amatérské „léčbě“ neškolených, zato sebevědomých mladých lidí. Normálním bylo popravování za přestupky, jako byla znalost cizích jazyků či shánění jídla. Pol Pot nechápal tyto ztráty a pohromy jako důsledek své revoluční politiky či praxe a byl odhodlán si udržet moc za každou cenu, dával vše za vinu „mikrobům“ či „zrádcům“ uvnitř strany.
     Život a oblečení Kambodžanů byly plně unifikovány: každý měl mít stejně (jen pár základních věcí) a musel být shodně oblečen (do černého stejnokroje). Lidé byli rozděleni do družstev a celé dny museli dřít na polích. Rybolov a sbírání plodů spadlých ze stromů byly zakázány coby kontrarevoluční činy. Manželští partneři byli lidem přidělováni a páry se mohly se stýkat jen ve vymezených časech za účelem plození dětí. Ty pak byly rodičům odnímány a vychovávány Angkarem. Místo „já“ se muselo říkat „my“, děti své rodiče nazývali „strýčku“ a „teto“, zatímco ostatní dospělé „otče“ nebo „matko“. Národnostní menšiny (Vietnamci, Čamové a Číňané) byly tvrdě perzekvovány a musely se vzdát všeho, co je odlišovalo od ostatních Kambodžanů. Jednalo se o do jisté míry nacionalistický problém, neboť v Kambodži žilo několik původních národností a Rudí Khmérové z genocidy udělali rasovou záležitost. Navíc začali vyvražďovat etnické Vietnamce žijící podél hranice mezi Kambodžou a Vietnamem, což vedlo k invazi regulérní Severovietnamské armády v roce 1978 a následnému svržení Pol Potovy vlády roku 1979.

     V letech 1976 – 1978 nařídil Pol Pot v KSK (Komunistická strany Kambodži) provést krvavé čistky. Jejich symbolem se stalo vězení a mučírna Tuol Sleng v Phnom Penhu. Čistky zlikvidovaly stranickou hierarchii ve velké části země. Čistka v roce 1978, při níž vypuklo na východě země povstání, stála život 100 000 – 250 000 lidí. Jen menšina obětí byla popravena, většina zemřela hladem, nemocemi a vyčerpáním. Třetina až polovina veškerého obyvatelstva Kambodže za vlády Rudých Khmérů onemocněla nebo hladověla, případně obojí.
Cesta ke stabilizaci země
     V roce 1978 vpadl do Kambodže Vietnam, což byla odpověď na neustálé narušování společných hranic. V roce 1979 kambodžští povstalci spolu s vietnamskými vojsky osvobodily Phnom Penh. Okupace Kambodže vynesla do čela ortodoxní komunisty. Rudí Khmérové byli nuceni stáhnout se dále do džungle podél hranic s Thajskem. Zmizení Rudých Khmérů, rozsáhlý hladomor a nejasné vietnamské úmysly vedly statisíce Kambodžanů v letech 1979 a 1980 k útěkům do Thajska, kde byly pod záštitou Spojených národů zřízeny uprchlické tábory: Další uprchlíci směřovali do Francie, Austrálie a Spojených států. Pol Pot přešel do ilegality a až do roku 1998 drželi Rudí Khmerové polovinu území Kambodže a nevytrhla jim jí ani pozdější intervence OSN z roku 1993.
     Mezitím thajské úřady z obav před vietnamskou invazí znovu vyzbrojili a vybavili pozůstatky Pol Potovy armády, jež překročila hranici. Pol Pot získal podporu i od Číňanů a nepřímo i od Spojených států, které se chtěly zalíbit Číně a potrestat Vietnam a tudíž se postavily proti novému provietnamsky orientovanému režimu. S těmito spojenci si Demokratická Kampučia jako jediná exilová vláda udržela křeslo za Kambodžu v OSN a Vietnam cítil jako svou povinnost udržovat na území Kambodže velkou armádu. Když se důkazy o hrůzách Pol Potova režimu rozšířily do okolního světa, bylo kvůli přijatelnosti koalice se Západem a Čínou prohlašováno, že komunistická strana Kampučie byla rozpuštěna, přestože vůdci zůstali ve funkcích a Pol Pot u moci. Podpora Khmérů od obyvatelstva, na níž byli závislí, klesla k nule a hnutí začalo ztrácet na účinnosti. Aby Rudí Khmerové znovu získali podporu obyvatelstva, provedli dalekosáhlou přestavbu ideologie i hnutí Od požadavku komunistické revoluce bylo upuštěno a v roce 1981 byla rozpuštěna KSK.
     V roce 1982 se Rudí Khmérové proti Vietnamci dosazené vládě opět spojili se Sihanukem. Ustavuje se exilová "koaliční vláda demokratické Kambodže", v níž mají zastoupení představitelé mnoha kambodžských politických směrů - členem vlády je i Pol Pot, který je ale zároveň doma, v Kambodži, odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti. Probíhala znovu občanská válka, v níž se Rudým Khmérům už nepodařilo zmocnit vlády, ale ani vládnímu vojsku se nepodařilo je zlikvidovat. V roce 1985 se Pol Pot začíná stahovat do pozadí - odchází z čela Rudých Khmérů, ponechává si jen možnost "poradního hlasu ve vojenských otázkách". V roce 1990 pak Pol Pot odchází i z exilové vlády. Válce učinila přítrž Pařížská dohoda, podepsaná 23. října 1991.
     V polovině roku 1993 proběhly v Kambodži pod záštitou OSN volby a král Norodom Sihanouk byl znovu dosazen na trůn. Rudí Khmérové volby bojkotovali, odmítali mírové rozhovory a pokračovali v nákupu zbraní pro další boje. V měsících následujících po volbách byla vyhlášena amnestie a řady Rudých Khmérů postupně slábly. 6. července 1994 postavila kambodžská vláda Rudé Khméry mimo zákon. Následovalo několik let neklidné vlády nestabilní koalice dvou hlavních stran. Hnutí Khmérů začalo stagnovat a i jeho členové začali pociťovat únavu z nekonečných bojů. V roce 1996 Pol Pota opustilo několik vyšších funkcionářů včetně Ieng Saryho a 4 000 mužů, což byla polovina vojska. V roce 1997 nechal Pol Pot zavraždit velitele vojska Rudých Khmérů Son Sena, jehož podezíral ze zrady. Následně byl Rudými Khméry, kteří se obávali dalších čistek, svržen a odsouzen k doživotnímu domácímu vězení.
     Ve volbách v polovině roku 1998 se dostal do čela Hun Sen, vůdce Kambodžské lidové strany. I když má jeho vláda ke skutečné demokracii poměrně daleko, přesto se tento jednooký rázný muž ukázal být pro zemi významnou stabilizující silou. Smrt Pol Pota 15. dubna 1998 v jednom z khmérských vojenských táborů na thajsko-kambodžském pomezí., zřejmě na zástavu srdce, byla přivítána s rozčarováním, protože se očekávalo, že bude za své zločiny souzen.
     Dvě místa v dnešní Kambodži zobrazují hrůzy a historii genocidy. Jedním z nich je areál bývalé univerzity, resp. její koleje. V těch sídlilo obávané vězení známé jako Tuol Sleng, oficiálně značené jako S-21 (Security Office 21). Jednalo se o tajné pracoviště určené k vyšetřování a odstraňování odpůrců režimu. Jako první zde byli „potrestáni“ samozřejmě původní obyvatelé univerzity, nejnebezpečnější živly - inteligence a rovněž mnozí buddhističtí mniši. V letech 1975 - 1978 prošlo bývalou univerzitou přes 10.000 osob a přes 2.000 dětí, jejichž těla nebyla nikdy nalezena ani identifikována. Druhým, ještě depresivnějším místem, jsou obávaná a známá vražedná pole (killing fileds). Jednalo se o bahnitá, dříve rýžová pole, nyní neobdělávaná, na něž byli vyváženi nepohodlní svědci či odpůrci režimu, zde byli postříleni a jejich těla ponechána svému osudu. Na těchto tragických polích vznikl památník uctívající všechny oběti Rudých Khmérů.