Filosofická propedeutika - Ladislav Benyovszky a kolektiv

První kapitola první části knihy nás seznamuje s přirozeným pohledem na svět a postojem k němu, se kterým se setkáváme každý den v běžných životních situacích. V rámci přirozeného životního postoje totiž každý z nás zná primární význam věcí, tedy co je např. stůl, tulipán nebo skříň a víme, že nám jsou k dispozici v rámci svých možností a našich požadavků. Takový význam předmětů nazval Martin Heidegger vorhandenheit a zuhandenheit, tedy věci, které nám jsou k dispozici, jsou nám při ruce. Jak kniha uvádí, taková „znalost povahy věcí je v rámci přirozeného postoje, tzn. každodenního jednání, bezděčná, bezprostřední, netematická, nevýslovná, má charakter zvyklosti a zabydlenosti.“ V souvislosti s přirozeným postojem je tato znalost povahy věcí naivní a neujasněná.
Přirozený postoj můžeme sami o sobě vystavit filosofické analýze, tak jako již bylo učiněno ve filosofii klasické. V případě, že si nad daným předmětem pokládáme otázku co věc vlastně je, zaujímáme teoretický postoj, který nám předkládá skutečnosti, které jsou již známé a tudíž zproblematizovává danou věc pokládáním si otázky co jsoucí je.
Podle Aristotela jsme zaujetím teoretického postoje začali filosofovat, abychom unikli nevědomosti a určité naivitě. Tím pádem se přístup k filosofii dá chápat z pohledu údivu-co daná věc je, a z pochybnosti, který zastupuje především Descartes nebo později Husserl. Fenomén údivu nebo pochybnosti se snaží postihnout věci tak, jak a čím jsou. „Teoretický postoj je vztahování se k věcem nikoli s cílem, na základě rozumění jejich povaze, je využívat, nýbrž s výslovným cílem porozumět tomu, co jsou.“
Fenomén údivu je zcela pasivním způsobem filosofování, protože tím, že se divíme, se k věci nijak nevztahujeme, nic neděláme. I proto lze teoretický postoj chápat jako nečinný, postoj, který postrádá praxi, avšak ani toto není zcela pravdivé. Kniha Filosofická propedeutika uvádí: „Teoretický postoj nespočívá v nějakém chybění praxe, nýbrž v takovém zaměření naší činnosti, jež umožňuje, aby věc vystoupila jako to, co je. Zaměření naší činnosti, jež umožňuje, aby věc vystoupila jako to, co je, bývá často ve filosofii zkráceně nazýváno nechat-být a charakterizováno jako to, co určuje povahu teoretického.“
Proto je zaujmutí teoretického chápání světa považováno za postoj nechat-svět-být, tedy nijak jej neměnit, jen vůči němu zaujmout pozici údivu. Naproti tomu praktické vědomí způsobuje změny a je mu k dispozici dvojí pohled: já určený předmětem a předmět určený já.
Při bližším zkoumání teoretického postoje je důležité se nejprve zamyslet nad smyslem slov a jejich významem, když nám podávají informace o určitém předmětu. Slovo lze chápat jako něco, co v sobě skrývá jednotu odpovídající na otázku „co je …“ Tuto jednotu nemůžeme vidět, vnímat, hmatat ani slyšet. Pouze o ní přemýšlíme.
Jak už bylo zmíněno, v rámci porozumění filosofii, je důležité si položit otázku: „Co je věc?“ Správnou odpovědí může být, že věc je cosi tvořené určitými vlastnostmi, které mohou být proměnné a přesto nemění danou věc. Věc je proto tvořena věcností a ta je způsobem, jakým věc je a jakým ji my vnímáme. Hegel řekl: „Brát jsoucno v jeho všeobecnosti znamená vnímat věci a sice věci jako věci mnoha vlastností.“ Přičemž bezprostřednost lze vnímat smysly a je všeobecná, čili týká se více předmětů, sjednocuje je. Z toho lze vyvodit, že věc je jednotou mnohých vlastností. Pokud chceme postihnout věc v celém jejím smyslu, pak musíme brát na vědomí nejen její vnímanou číst, ale také její nevnímanou jednotu. V rámci vnímání těchto části rozlišujeme postoj ontologický, transcendentalistický a empirický. Ontologický postoj uznává reálnost těchto nevnímatelných jednot, transcendentalistický postoj se naopak domnívá, že tyto jednoty nejsou reálné, ale je ochotný o nich uvažovat a empirický postoj jejich reálnost zcela popírá. V rámci filosofie se zabýváme zejména ontologickým přístupem, protože i člověk samotný vychází z ontologie v rámci svého chápání pojmu bytí.
Ve třetí kapitole první části se řeší vztah mezi filosofií a vědou. Konkrétně se autor dotazuje: „Jestliže filosofii identifikujeme s teoretickým postoje, tvrdíme tím, že věda není teorie?“
Transcendentalistický postoj není v I. čísti příliš rozebraný, poněvadž se sám o sobě rozpadá na empirický a ontologická postoj. Naproti tomu je postoj empirický charakterizován z hlediska předního teoretika Hempela, který pro tento postoj považuje typické tzv. proč-otázky. V rámci empirického/experimentálního postoje je novověká filosofie považována za nespolehlivou, chybnou a nepravdivou.
Novověká věda vychází z věcí již známých, což lze přeložit do řečtiny jako mathéma, proto matematizace je proces bytostně se lišící od filosoficky pojatého vědění. Z mathémy vychází také matematika, jedna z věd teoretických, které rozdělil Aristoteles. Předmětem zkoumání matematiky je vše nehybné, neměnné. Další teoretickou vědou je fysika, která se zabývá vším, co je ze sebe sama a má charakter pohybu. Mezi teoretické vědy se řadí také teologie. Teoretickým vědám je nadřazena První filosofie, nebo-li metafysika, zabývající se jsoucnem.
Aristoteles dále rozlišil vědy poietické, směřující a zabývající se tvorbou a vědy praktické, zabývající se jednáním.
Jak už jsme se dozvěděli, na filosofii lze pohlížet z mnoha úhlů pohledu a lze ji zkoumat z několika hledisek a postojů. Můžeme ji mj. považovat za svébytnou sféru kultury a specifický druh lidské poznávací aktivity, která usiluje o zodpovězení otázky, co je věda. Může být také považována za jednu z věd, a nebo nejobecnější vědu, jež nám zobecňuje výsledky našeho zkoumání, což nazýváme souhrnně scientismem. Filosofie proto zaujímá dva základní stanoviska: Filosofické a scientistické.