Chartisté

Základní informace - Chartisté

Název práce: Chartisté

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2012

Poznámka: PRÁCE ZDARMA

Chartisté

Všeobecně známému prohlášení Charty 77 z 1. ledna 1977 předcházela řada událostí. Na začátku roku 1976 byli po svém koncertě zadrženi hudebníci tzv. undergroundu, skupina Plastic People of the Universe. Po jejich zadržení s nimi byl v Praze zahájen soudní proces, při němž byl odsouzen manažer skupiny Ivan Martin Jirous a saxofonista Vratislav Brabenec. A právě tento zákrok komunistické moci proti této skupině byl jedním z impulsů pro vznik Charty 77. Na konci roku 1976 probíhalo podepisování tohoto manifestu, při němž se nasbíralo 243 podpisů od československých občanů (jeden z nich později však později svůj podpis odvolal). Text Charty 77 byl poprvé zveřejněn 7. ledna ve vysílání rozhlasové stanice Hlas Ameriky a také ve většině západních deníků. Ještě týž den Česká televize do svého vysílání zařadila pořad Nebudeme mlčet aneb Agent rozvědky USA vypovídá.
U zrodu Charty 77 stáli: Václav Havel, Pavel Kohout, Jan Patočka, Jiří Hájek, Milan Uhde, Ludvík Vaculík a Zdeněk Mlynář. Ti, kdo podepsali Chartu 77, netvořili nijak homogenní skupinu, naopak zde najdeme lidi různého povolání, náboženského vyznání a politických postojů. Přesto měli jednu věc společnou, a to snahu upozornit na porušování deklarovaných práv.
Ve svém prohlášení se Charta 77 odvolávala na Sbírku zákonů ČSSR z října roku 1976, ve které byl zveřejněn Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Tyto pakty byly jménem republiky podepsány v Helsinkách a koncem března 1976 vstoupili v platnost. Ovšem ve skutečnosti se v našem státě tyto pakty nedodržovaly a nedodržovala se ani Všeobecná deklarace lidských práv OSN. Naopak docházelo všemožnému porušování těchto zákonů. V prohlášení Charty 77 se můžeme dočíst, co jejím signatářům vadilo. „Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením všech sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický i vědecký názor nebo umělecký projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn; je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů; je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy.“ Dále chartisté poukazovali na to, že v zemi není dodržováno ani právo na vzdělání, že lidé nemohou pracovat v oboru kvůli svým názorům, omezována je i svoboda náboženského vyznání apod.
„CHARTA 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení..“
Chartisté zdůrazňovali, že nejsou žádnou organizací, a tudíž nevytváří žádnou opozici, což byla reakce na to, že v ČSSR byla organizovaná opozice zakázaná.
Název Charta 77 má podle jejích signatářů symbolizovat to, že v roce 1977 měla bělehradská konference přezkoumat plnění závazků z Helsinek a také to, že rok 1977 byl prohlášen rokem práv politických vězňů.
Postoj vlády k Chartě 77 byl dost odmítavý a razantní. Oficiální tisk Chartu příkře odsoudil, označil ji za protistátní hanlivé psaní a Chartisté byli nazváni vlastizrádci. Následovala vlna represí – od vyhození z práce, přes odebrání občanství až po věznění. Všechna tato vládní opatření vedla k vytvoření Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) v dubnu 1978, který zveřejňoval osudy lidí stíhaných za své politické postoje. Proces s Chartisty vyvrcholil v říjnu 1979, kdy jich bylo šest zatčeno. Tím ovšem akce proti Chartě neskončila, v následujících letech stíhání všech Chartistů pokračovalo. Přesto se našli lidé, kteří nadále pokračovali ve snaze o dodržování garantovaných práv a kritice komunistické vlády.
Mohlo by se zdát, že Charta 77 byla velice známou manifestací a měla široké pole působnosti. Ovšem opak je pravdou. Většina Chartistů byla z Prahy a obyvatelé jiných měst a celé republiky se dozvídali o Chartě především prostřednictvím tzv. Anticharty. Anticharta byla kampaň, která se snažila přimět lidi, aby svým podpisem odsoudili Chartu 77, a její aktéři se neostýchali ani výhružek a nevýhod v případě nepodepsání. V úřadech, školách a podnicích byl svolávány schůze, jenž měly Chartu odsoudit a žádat potrestání jejích signatářů, přestože samotný text Charty nesměl být zveřejněn a jeho četba byla pokládána za protistátní čin. Kampaň proti Chartě vyvrcholila televizním přenosem, při němž několik set umělců demagogicky odsoudilo signatáře Charty. Na začátku února pak Rudé právo informovalo, že tzv. Antichartu podepsalo prozatím 76 národních umělců, 360 zasloužilých umělců a více než dalších sedm tisíc osob.
Charta 77 měla svou trojici mluvčích, kteří se vždy po roce střídali. Mluvčí měli vždy těžší úlohu v tom, že se na ně více zaměřovala Státní bezpečnost. Jedním z prvních mluvčí byl právník, historik, diplomat a politik Jiří Hájek.
Jiří Hájek byl profesorem na Univerzitě Karlově, členem KSČ, v šedesátých letech ministrem školství a kultury, následně ministrem zahraničních věcí. V srpnu 1968 protestoval v OSN proti sovětské invazi do Československa, vzápětí byl odvolán z funkce a vyloučen z KSČ. Poté působil jako vědecký pracovník ČSAV. V sedmdesátých a osmdesátých letech byl jedním z významných představitelů opozice proti totalitnímu režimu. V letech 1990- 1992 působil jako poradce A. Dubčeka.
Dalším z prvních tří mluvčí Charty 77 je dramatik, spisovatel a esejista, politik a státník Václav Havel. Havel pracoval jako jevištní technik, později dramaturg Divadla Na zábradlí. Působil například jako redaktor časopisu Tvář a předseda Kruhu nezávislých spisovatelů. Na jaře 1968 se vyslovil pro zavedení pluralitní demokracie, po 21. srpnu 1968 se podílel na protiokupačním vysílání Českého rozhlasu. V roce 1975 napsal Gustavu Husákovi otevřený dopis s kritikou tehdejší politické situace, v následujícím roce se pak podílel na organizování Charty 77. Po procesu s Chartisty byl vězněn a poté ještě několikrát vzat do vazby. V roce 1979 byl odsouzen ke 4,5 roku vězení za podvracení republiky (spolu s s P. Uhlem, J. Dienstbierem, O. Bednářovou, V. Bendou a D. Němcovou). Po sametové revoluci se dostává do vysoké politiky - prezident České a Slovenské federativní republiky (1989-1992); poté prezident České republiky (1993-2003).
Třetici prvních mluvčí tvořil filozof Jan Patočka, který vystudoval Filozofickou fakultu UK, poté tajemníkem Jednoty filosofické a profesorem na FF UK. Cíl Charty 77 spatřoval v překonání bezpráví a vytvoření skutečně demokratické společnosti. Následující policejní perzekuce uspíšila jeho náhlou smrt v březnu 1977 (zemřel následky vyslýchání StB). Jeho pohřeb, jehož pieta byla rušena komunistickou bezpečností (lety vrtulníku nad hřbitovem, legitimování účastníků apod.) se stal demonstrací proti komunistickému režimu.
Ladislav Hejdánek, další český filozof, patří také k Chartě 77 a od konce roku 1977 byl jejím mluvčím.
Zpěvačka Marta Kubišová se stala v průběhu let 1962-1969 nejpopulárnější československou zpěvačkou v oboru populární hudby. Od ledna 1970 nesměla veřejně vystupovat; pracovala jako úřednice, později jedna z mluvčích.
Herečka Vlasta Chramostová působila od padesátých let ve Vinohradském divadle, od roku 1973 měla však zákaz veřejného vystupování. Patřila k prvním signatářům Charty 77. Dnes je členkou Národního divadla.
Spisovatelka Eva Kantůrková se od šedesátých let věnuje literatuře, od roku 1970, kdy vystoupila z KSČ, byla na seznamu zakázaných autorů. V roce 1985 byla mluvčí Charty. Členka švédského PEN-Klubu.
Římskokatolický teolog a biskup pražský Václav Malý podepsal Chartu již v roce 1977 a o rok později byl jedním ze 17 zakladatelů VONS. Od roku 1979 byl vězněn za podvracení republiky. Tajně se podílel na tvorbě katolického samizdatu. V roce 1981 byl mluvčím Charty 77. Byl spoluzakladatel a první mluvčí Občanského fóra.
Novinář Jiří Ruml byl předseda organizace Svazu novinářů. Po vyloučení z KSČ pracoval jako technik. Byl mluvčím Chart 77 a jedním ze zakládajících členů VONS.
Mezi další mluvčí Charty 77 mimo jiné patří: psycholog Jaroslav Šabata, novinářka a publicistka Zdena Tominová, matematik a filozof Václav Benda, novinářka Anna Marvanová, novinář Jiří Dienstbier, úřednice Anna Šabatová, novinář Jan Štern, zootechnik Tomáš Hradílek, Alexandr Vondra, technik Stanislav Devátý a programátor Miroslav Lehký.
Od roku 1978 vycházel samizdatový časopis Informace o Chartě 77 (Infoch), ve kterém byly publikovány aktuality o Chartě, VONS a jiné samizdatové novinky. Časopis byl nezávislý nejen na státní moci, ale i na samotné Chartě 77. Úzce však spolupracoval s jejími mluvčími. Když se v osmdesátých letech začaly komunistické režimy východního bloku hroutit, začala být Charta 77 více aktivní v pořádání opozičních akcí proti režimu. Po sametové revoluci se řada Chartistů dostala do politiky.
Charta 77 zahrnovala lidi se širokým okruhem názorů a po dosažení jejich společného cíle, jímž bylo svržení komunistické totality, význam skupiny pozbyl smyslu. Pokus učinit Chartu 77 jádrem všeobecné politické strany - Občanského fóra selhal a poté, co se Občanské fórum nedokázalo ve volbách 1992 prosadit, byla organizace oficiálně rozpuštěna. V roce 1998 byla založena Nadace Charty 77, jejíž nejznámější aktivitou je konto Bariéry.

Použitá literatura:

KŘEN, J. Dvě století střední Evropy. Praha: Argo 2005, ISBN 80-7203-612-2
JIČÍNSKÝ, Z. Charta 77 a právní stát. Doplněk: Brno, 1995. ISBN 80-85765-43-8
www.vaclavhavel.cz
www.totalita.cz
wikipedia.org