Role úvěrů v ekonomice zaměřené na podniky

Základní informace - Role úvěrů v ekonomice zaměřené na podniky

Název práce: Role úvěrů v ekonomice zaměřené na podniky

Typ práce: Seminární práce

Jazyk práce: Čeština

Autor práce: Absolvent vysoké školy

Datum obhajoby: 2010

Poznámka: PRÁCE ZDARMA

Role úvěrů v ekonomice zaměřené na podniky

Úvěrová smlouva patří k základním institucím tržní ekonomiky. Je zvláštní tím, že spadá mezi bankovní smlouvy, ačkoli (pokud není stanoven bankovní monopol na úvěry) tento rámec přesahuje a poskytování úvěru překračuje hranice bankovních operací. Nutno si uvědomit, že každý jednotlivý případ, kdy dodavatel souhlasí s odložením platby nebo s jejím rozložením na splátky poté, co dodal zboží, poskytuje svému odběrateli úvěr. Úvěrová smlouva se proto vyskytuje v ekonomice velice často, i když je velký rozdíl mezi smlouvami uzavíranými bankami a smlouvami uzavíranými jinými subjekty. Také obecně přijatá definice smlouvy o úvěru neexistuje. Podstata úvěru je spatřována v časovém rozlišení mezi poskytnutím plnění a obdržením protiplnění. Úvěr proto není pojmově omezen jenom na peníze. Úvěr je tedy poskytován ve všech případech, kdy plnění a protiplnění není uskutečněno ve stejném okamžiku. Úvěrové operace jsou pojmem značně přesahujícím pojem úvěrové smlouvy ve smyslu obchodního zákoníku. Mezi úvěrové operace se řadí také leasing. Smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Takto úvěr prakticky definuje obchodní zákoník. Podstatnými částmi smlouvy je převzetí uvedeného závazku věřitelem, což předpokládá dohodnout velikost částky, která bude připravena, není však nutno (ale je účelné) stanovit dobu, po kterou bude připravena, ani podrobnější pravidla pro čerpání úvěru. To znamená, kdy a jak je možno požádat o poskytnutí částky, zda najednou v celé výši nebo po určitých částech. Dále musí být ve smlouvě dohodnuto vrácení vybrané částky, aniž však musí být stanoveno, kdy k tomu má dojít, a že je dlužník povinen zaplatit úroky. Dohoda o výši úroku nemusí být ve smlouvě obsažena, protože zákon má dispozitivní pravidlo v § 502 ObchZ. Smlouva o úvěru je smlouvou kombinovanou. Bylo by asi výstižnější nazývat ji smlouvou o otevření úvěru a navázat na ni případné smlouvy o půjčce, které vzniknou až reálným poskytnutím peněžních prostředků. Smlouva o úvěru je však mnohotvárná. Vždy bude obsahovat jakousi předběžnou smlouvu (jež může mít také povahu rámcové smlouvy) a na tuto předběžnou smlouvu budou na základě požádání navazovat další smlouvy. Mohou to být smlouvy o půjčce, mohou to však také být smlouvy o převzetí dluhu nebo o přistoupení k závazku.

V bankovní praxi nebude příliš velká vzdálenost mezi takto koncipovanou smlouvou o úvěru a rámcovými smlouvami (viz níže) předvídajícími i další druhy smluvních vztahů - otevření účtu, bankovní záruku, bankovní inkaso, akreditiv. Jenom v tomto širokém pojetí má obchodněprávní konstrukce smlouvy o úvěru své oprávnění. Není jejím cílem vytvořit jakousi konsensuální půjčku, i když bylo řečeno, že umožňuje aplikaci nejenom na bankovní obchody. Z uvedeného vyplývá, že smlouva o úvěru v sobě skrývá zdánlivě v obchodním zákoníku zcela chybějící smlouvy přípravné. Její název a také vymezení v základním ustanovení je však poněkud klamavé. Mimo jiné i v tom směru, že otevření úvěru tu je spojeno s následující půjčkou a ve formulaci obsahu závazku omezené na poskytnutí peněžních prostředků, ačkoli ve skutečnosti se může jednat i o jiná chování. Jestliže bude poskytovatel úvěru povinen plnit závazky dlužníka vůči třetím osobám, bude z právního hlediska jeho závazek odlišný. Vzhledem k velké šíři dopadu ustanovení o úvěrové smlouvě překračující rámec bankovních obchodů není předepsána její povinná písemná forma. Požadavky harmonizace s evropským právem však povedou k nezbytnosti zakotvit ji alespoň pro tzv. spotřebitelský úvěr. V souvislosti s bankovními úvěry bude v praxi respektována prakticky bezvýjimečně. V současné době toto pravidlo formuluje čl. 4 bod 1 směrnice č. 87/102/EHS ve znění směrnice 90/88/EHS o spotřebitelském úvěru. V současné době se lze stále častěji setkat s pojmy faktoring a forfaiting, a to zpravidla v souvislosti s financováním podnikatelských subjektů v České republice. Přitom však zveřejněné náhledy jsou veskrze náhledy obchodními, kde je zpravidla právní stránka těchto obchodů v lepším případě potlačena, v horším případě zkreslena. Forfaiting je definován jako obchodování s úvěry v mezinárodním obchodě, v jehož rámci osoba zabývající se touto činností kupuje diskontované dlužní úpisy držené exportéry vyvezeného zboží a prodává je jako obchodovatelné cenné papíry bankám a jiným finančním institucím. Factoring čili fakturování bývá definován jako prodej účtů před jejich splatností, obvykle s diskontem. Forfaiting je odkup (úplatné postoupení pohledávek) dosud nesplatných pohledávek, a to pohledávek tzv. střednědobých nebo dlouhodobých. Přitom jde o pohledávky vzniklé při dovozu nebo vývozu, které jsou "zajištěny" bankovní zárukou, směnkou avalovanou bankou či akreditivem zpravidla s odloženou splatností. Postoupení pohledávek se uskutečňuje tzv. bez postihu, bez rekurzu "a forfait", tedy bez možnosti pozdějšího postihu včetně reklamace této pohledávky vůči postupiteli. Obvykle se vyžaduje, aby šlo o pohledávku ve volně směnitelné měně. Forfaiter přebírá všechny druhy rizik.

Výše uvedený výklad byl výkladem ponejvíce obchodní stránky forfaitingové operace. Z právního hlediska tento obchod zahrnuje řadu aspektů. Pokud jde o provozní úvěr vývozci - dodavateli, jde o klasický úvěr, který je obvykle realizován dle českého práva dle § 497 a následující obchodního zákoníku, samozřejmě s ohledem na know-how té které banky, které nutně muselo reagovat na evidentně neživotná a problematická ustanovení obchodního zákoníku a využívající dispozitivnosti úpravy. Tento úvěr může být zajištěn obvyklými zajišťovacími instrumenty, což s ohledem na forfaiting může být modifikováno v případě, že banka je věřitelem úvěrové pohledávky i forfaiterem, či je forfaiterem její dceřiná společnost, protože v zásadě z výnosu forfaitingu je úvěr splacen. Pokud je zajištění požadováno, může důvod spočívat v potřebě z hlediska auditu (viz např. opatření ČNB č. 10/1996 registrované v částce 5/1997 Sb., o požadavcích na zprávu o hospodaření banky) a závisí na konkrétním obchodním případě, zda k tomu dojde, či ne. Z pohledu této úvahy je nutno si uvědomit, že banka zajišťuje svou pohledávku v zásadě na dobu výrobního procesu a krátkou dobu po ní. Pokud by hrozilo nebezpečí kolapsu dlužníka v tom směru, že by nebyl schopen výrobní proces realizovat a dodávku uskutečnit, pak by v případě nezajištěnosti této úvěrové pohledávky nastaly pro banku značné problémy. Premisou celé forfaitingové operace je totiž to, že se dodávka uskuteční. Kdyby se tak nestalo, pak forfaitingová smlouva, která je svým základem smlouvou o uzavření budoucí smlouvy o postoupení pohledávky, by byla pro banku prakticky nepoužitelná. Sice by banka mohla uplatňovat požadavek na náhradu škody, popř. sjednanou smluvní pokutu, což však u insolventního dlužníka nikterak negarantuje skutečný přísun těchto prostředků do banky. Hodnocení tohoto problému má řadu aspektů, jako je délka výrobního procesu, a tím i charakter provozního úvěru z hlediska časového, výše úvěru, pravděpodobnost potíží dlužníka na základě řady indicií, které v podstatě každá banka prověřuje atd. Jako zásady poskytování úvěrů se uvádějí zásady: přímosti, účelovosti, návratnosti, termínovanosti, zajištěnosti, zúročitelnosti. Zásada účelovosti a přímosti: strany se mohou ve smlouvě dohodnout na tom, že úvěrové prostředky lze použít jen k určitému stanovenému účelu.

Banka nemusí poskytnout úvěr k libovolnému použití, nýbrž jen na konkrétně určenou a projednanou potřebu klienta. Tuto zásadu je pak nutné dodržovat nejen v okamžiku poskytování úvěru, ale po celou dobu trvání tohoto obchodního závazkového vztahu. Účel však nemusí být vždy stanoven. Zásada návratnosti a termínovanosti: věřitel poskytuje úvěry zpravidla jen na určitou dobu a dlužník je povinen vrátit úvěrové prostředky ve lhůtě splatnosti. To se týká jak celkové částky, tak i jednotlivých plateb (stanovených splátek). Zásada zajištěnosti: věřitel zpravidla pečlivě pečuje o to, aby byl úvěr zajištěn. Jde o to zajistit návratnost úvěru a zabránit případům, kdy dlužník nebude moci prostředky vrátit. Zpravidla se používá zástava materiálními hodnotami, záruka jiného subjektu (i bankovní záruka) apod. Poměrně často bývá peněžními ústavy požadována záruka úvěru formou zástavy nemovitého majetku. V případě zahraničního úvěru plní roli ručitele některých z našich peněžních ústavů (zahraniční akceptuje v roli ručitele pouze některé z našich bank). Zajištění úvěru bývá řešeno i formou uzavření "smlouvy o budoucím postoupení pohledávek", na základě které potom klient postupuje bance svá práva z jiného závazkového vztahu, v němž zaujímá pozici věřitele. Zásada zúročitelnosti: banka účtuje dlužníkovi za poskytnutý úvěr zásadně úrok a úroveň úrokových sazeb je pak jedním z faktorů, které ovlivňují rozhodování klienta při výběru peněžního ústavu. Úrok bychom mohli charakterizovat jako cenu úvěru. U úrokové sazby je třeba rozlišit základní sazbu a tzv. marži (přirážku nad základní sazbu). Zatímco základní sazba odráží výši nákladů banky na obstarávání úvěrových zdrojů, velikost marže závisí na bonitě klienta, výši, druhu úvěru, způsobu zajištění apod. Svým nejlepším, stálým a spolehlivým obchodním partnerům může banka poskytnout úvěr za sazbu - tzv. prima rate, která nemusí být totožná se sazbou základní.