Environmentální politika EU a globalizace

Není zcela jasné, od kdy se datuje globalizace, odborníci na toto téma vedou spory. Skutečností však je, že již někde v 17. století bychom o globalizaci mohli mluvit ve spojitosti se vznikem první nadnárodní společnosti, která se zabývala obchodováním mezi Indií a Nizozemím. Během obchodování mezi Evropou a zejména Asií dlouhá desetiletí nikdo neřešil ochranu životního prostředí. Obchod celkem prosperoval, nebylo co řešit. Teprve ve 20. století s příchodem první světové války došlo k ochabnutí trhu a až po druhé světové válce došlo k opětovnému rozmachu obchodu. Do obchodování v Evropě se s úspěchem zapojily i Spojené státy. Byla založená Světová obchodní organizace. Obchod v mezinárodním měřítku přinesl především obrovské možnosti ekonomického a sociálního rozvoje jednotlivých států. Územní vzdálenost přestala hrát roli.

S rozvojem průmyslu samozřejmě dochází i ruku v ruce znečišťování ovzduší a vod. Zákonitě vznikají první spory, které je zapotřebí řešit. Dle mého názoru to byla jen otázka času. Vzniklé monopoly měly a vlastně stále mají velkou moc, protože si mohou diktovat podmínky, především ty ekonomické. Není pro ně problém přemístit výrobu některých výrobků do lokality, kde je třeba velmi levná pracovní síla. Ať již se jedná o sousední stát nebo úplně jiný kontinent. Hlavním důvodem je pro ně ještě vyšší výnosnost výroby bez ohledu na to, co znamená ukončení výroby v původním státě. Že tím způsobí původnímu státu nárůst třeba i nezaměstnanosti, to je vůbec nezajímá. Na prvním místě je pro ně vždy zisk a peníze.

Po válce byla téměř celá Evropa zničená a bylo nutno v co nejkratším čase provést obnovu celého hospodářství. Jelikož se nedostávalo finančních prostředků, svou roli zde sehrála Světová banka, která poskytla úvěry na její obnovu. S postupem času tato banka poskytuje úvěry i na jiné projekty, které ne vždy jsou v souladu s procesem ochrany přírody, vod a ovzduší. Často je právě Světová banka kritizována za svou činnost, a to zejména proto, že některé rozvojové země jsou u ní obrovsky zadlužené a své dluhy již nestačí splácet.

Péče o životní prostředí nejen v České republice, ale i v celé Evropské unii, dá se říci, že i v celosvětovém měřítku, se dostává do popředí především v posledních desetiletích. Problémy v této oblasti jsou tak hluboké, že nelze před nimi zavírat oči nebo utíkat před nimi. Dříve nebo později nás stejně dostihnou. Zvláště v EU musíme mít na paměti, že jsme oblastí s velmi rozšířeným průmyslem a že po nás nesmí zůstat spálená země. Musíme dbát na to, aby nedocházelo k devastaci našeho životního prostředí například v souvislosti s těžbou některých nerostných surovin. Z tohoto úhlu pohledu bych se přikláněla k ještě větším finančním pobídkám v oblasti rekultivace vytěžených oblastí. Velmi smutný je pohled na téměř měsíční krajinu, kde byla ukončena těžba uhlí a ještě nebylo započato s úpravou krajiny, aby se alespoň částečně obnovila její původní tvář. Je to běh na dlouhou trať. Zničit přírodu lze během pár měsíců, ale obnovit ji trvá několik desítek let.

Jelikož rozvinutý průmysl má své velké požadavky i na suroviny a materiál na straně vstupů, znamená to zákonitě, že na druhém konci jeho činnosti zůstává i větší množství nejrůznějších odpadů. Abychom se nestali v přeneseném slova smyslu smetištěm Evropy, musíme zajistit ekologickou likvidaci všech druhů odpadů, ať již jde o odpady komunální, biologické nebo chemické. Každý druh odpadu má svou specifiku a každý představuje určitou hrozbu pro naše životní prostředí. Byla založena řada firem, vesměs v soukromém vlastnictví, které se touto činností zabývají a nemusí jít vždy o spalovny odpadů. Hledání cest, jak využít beze zbytku některé odpady a naopak přinést zpět do výrobního procesu cenné vstupní suroviny, je velmi složité. Evropská unie tuto aktivitu podporuje. Dle mého názoru, tato oblast má ještě rezervy, do kterých by bylo možno směřovat své podnikání. Je to určitá výzva pro potenciální nové podnikatelé – přijít s něčím novým, s něčím, co pomůže našemu životnímu prostředí a potažmo nám všem.

Pro budoucí generace musíme zachovat co nejvíc z toho, co nám příroda dává. I naši potomci budou chtít uspokojovat své životní potřeby a budou k tomu potřebovat i přírodu, nerostné suroviny apod. Některé zdroje jsou ovšem neobnovitelné. Obnovit můžeme lidské zdroje, lidské schopnosti, vědomosti, stroje, zařízení, ale ne všechno. Přírodní bohatství si musíme chránit. Jde o princip udržitelného rozvoje, což je také jedním z hlavních cílů Evropské unie.

Prvořadá pro všechny státy Evropské unie je ochrana životního prostředí. Legislativa musí být propracována do nejmenších detailů a nesmíme opomenout i důslednou kontrolu dodržování všech předpisů a nařízení. Nejen velké průmyslové komplexy si musí hlídat obsah vypouštěných emisí do ovzduší, ale na významu nabývají i takové zdánlivě malicherné zdroje znečišťování ovzduší jako jsou domácnosti. A nemám zde na mysli pouze vytápění domů kaly, hnědým uhlím nebo černým uhlím. V mnoha městech pod pohrůžkou pokut již ve svých vyhláškách zakazují občanům spalovat na svých zahradách shrabané listí, suchou trávu, klestí apod. nejen proto, že mohou způsobit rozsáhlé požáry nebo zmařit životy drobných živočichů, kteří tam žijí, ale zejména kvůli tomu, že dým a popel se dostávají do ovzduší a zamořují ho. Jaké zdravotní komplikace to způsobuje zejména v období inverzního počasí, nemusím zdůrazňovat.

Zvláštní kapitolu tvoří ochrana vod. V současné době probíhají, nebo v některých lokalitách již proběhly, revitalizace řek a následně výstavby nových čističek odpadních vod a taktéž napojení rodinných domků na obecní kanalizaci. Do této oblasti směřuje velký objem dotací z evropských fondů a jedná se, dle mého názoru, opravdu o účelně vynaložené prostředky. Kladen je důraz již na prevenci, aby únik nejrůznějších splašků do řek nebo potoků byl co nejvíc eliminován. První vlaštovkou na tomto poli je, že do mnoha potoků u nás se vrátil život raka říčního, což také svědčí o tom, že kvalita vody je lepší než dřív.

V rámci celé Evropské unie je také velmi důležité přistupovat k ochraně životního prostředí jako celku, čili integrovaně. Nesmíme tedy upřednostňovat jednu oblast před druhou, všechny jsou stejné důležité. Přesto bych se v té souvislosti chtěla zmínit třeba o ochraně neobnovitelného jednoho zdroje, a tím je půda. Této otázce věnuje Evropská unie velkou pozornost. Jelikož zemědělská půda představuje základní zdroj obživy všech obyvatel a obnova půdy, která byla dříve ze zemědělského půdního fondu vyňata, je velmi zdlouhavá, musí zde platit obzvlášť přísná opatření.

Ještě v závěru bych se chtěla zmínit o obchodování s emisními povolenkami, které v rámci Evropské unie jsou zavedeny a jsou jedním z nejefektivnějších nástrojů environmentální politiky EU. Princip spočívá v tom, že vždy pro danou lokalitu je stanoven nejvýše přípustný limit emisí a ten je rozdělen mezi podniky, nacházející se v dané lokalitě a jelikož ne všechny mají stejné množství vypouštěných emisí, mohou s těmito povolenkami obchodovat. Nelze to však aplikovat na všechny druhy emisí. Ideálním stavem by bylo, kdyby žádné emise nebyly vypouštěny do ovzduší a my jsme mohli naši přírodu používat jako prostředek k relaxaci a odpočinku, stejně tak jako nastupující generace.